Life Is Heard[CZ]

#chapter eight

Z pohledu Austina:

Jdu po chodbě jako tělo bez duše. Pořád myslím na Lenku, vím moc dobře, že nebrečela kvůli tomu, že by jí rodiče nezavolali. Už se to jednou stalo a nakonec to dopadlo tak, že nevolali kvůli tomu, že u nich byla babička a oni měli moc práce. Sice jsem se v té době s Lenkou moc nebavil, ale seděli jsme spolu na literaturu a ona byla pořád nervózní a koukala na mobil. Zeptal jsem si jí, co se děje a ona mi to vysvětlila. Ale vsadil bych krk, že by kvůli tomu tolik nebrečela. Tohle bylo určitě něco jiného.

Vešel jsem do třídy a zamířil na své místo, Lenka tu ještě nebyla a vyučování začínalo za tři minuty. Pokrčil jsem nad tím rameny a začal si připravovat matiku. Ale když zazvonilo a Lenka tu ještě nebyla, bylo mi to podezřelé. Ignoroval jsem učitele, který právě přišel do třídy a psal jsem jí SMSku.

"Co to máte pod tou lavicí pane Lossere?"ozval se učitel.

"Nic, pane učiteli."

"No jestli považujete svůj mobilní telefon za nic, tak by vám nemělo vadit mi ho dát,"ušklíbnul se na mě učitel.

Poraženecky jsem šel ke katedře a odevzdal mu můj mobil. Učitel se jenom usmál a schoval ho do šuplíku. Super, teď se nedozvím, co je Lence.
Když zazvoní, tak první co udělám je to, že jdu za Mikem.

"Čau,"začnu. "Hele, nevíš, proč není Lenka ve škole?"

"Podle mě zase simuluje. Asi jsme to včera trochu přepískli. Já říkal Laimovi ať-" zrazí se v půlce věty. "Má teplotu," řekne stručně a odejde.

Zajímalo by mě, co přepískli. Ale moc dobře to neznělo. Asi se za Lenkou dnes odpoledne stavím.

"Pane Lossere, pojďte si pro ten váš krám a ať už se to víckrát nestane. Rozumíte?"

"Jistě," odpovím a vezmu si svůj mobil. Kouknu se a vidím zprávu od Lenky.

Lenka V.: Jsem v pohodě, přijela teta a tak jsme vyrazili ven.

Nějak se mi to nechce věřit, ale není žádný důvod proč by mi Lenka lhala a tak to hodim za hlavu. Sbalím si věci a jdu na další hodinu. Cestou po chodbě procházím kolem skupiny falešnejch holek, který mají na sobě tunu make-upu. Jednou z nich je i Madison, kterou od toho plesu nenávidím.

"A tak jsem mu ten vzkaz dala do skříňky," hihňá se Madison. "A on si fakt myslel, že je od ní a šel do tý kavárny."

To snad není pravda, to ona udělala ten falešný vzkaz. Kdyby mi něco takového udělala v době, kdy ještě byla na živu ona, tak bych jí asi pěkně seřval. Teď už vím, že to nemá cenu a navíc na takovéhle hloupé hádky nemám čas ani náladu. 

Zbytek dne už probíhá normálně. Občas zaslechnu její jméno nebo narážku na to, že od její smrti nosím jenom černou. Ale na to už jsem zvyklý. Ona tu sice není fyzicky, ale rozhodně ji tady cítím. Je tu pořád, je tu s námi a bude tady do té doby, než zapomenu. Problém je ten, že já nezapomenu.