Life Is Heard[CZ]

#chapter five

Zase nestíhám. Myslím pořád na ní nebo na Lenku a Mika. K snídani jsem si dal banán, protože to bylo poslední, co jsem měl v ledničce. Odpoledne musím dojít nakoupit. Tentokrát jsem si vzal batoh a protože už jsem měl opravdu málo času, rozhodl jsem se jet autobusem. Přeci jenom je to rychlejší, ale kdybych věděl koho tam potkám, radši bych šel pěšky a přišel pozdě do školy. To jsem ale neudělal, takže když jsem nastoupil a viděl sedět Lenku hned vepředu, udělalo se mi zle. Díval jsem se přímo před sebe a rychle kolem ní prošel. Sedl jsem si úplně dozadu a snažil se být neviditelný.

To se ale nesplnilo, protože asi po dvou minutách za mnou přišla a sedla si vedle mě. "Proč jsi si nesedl ke mně?"

Dělal jsem, že jí nevidím a neodpovídal.

"Hele, já vím, že jsem se s tebou posledních pár dnů moc nebavila, ale zjistila jsem, že Mike není zas tak špatný." Čekala na reakci, ale já neodpovídal. Vyměnila mě za něj a já už se s tím smířil, ale teď nemám potřebu se usmiřovat. Když jsem neodpovídal, začala zase mluvit. 

"Jeden kluk z fotbalového týmu ho nemá rád, protože chodil se mnou. Vyhrožoval mu, že jestli neřekne to, co řekl, tak něco udělá jeho mladšímu bráškovi."

Pořád jsem mlčel a nehodlal ustoupit. Ale ona se nenechala odbýt a pořád to vysvětlovala a obhajovala jeho i sebe.

"Já vím, že tě asi mrzí to, že jsem se s tebou nebavila. Ale sakra bylo to jen pět dní! A jsi docela nevděčný, já se s tebou přátelím a ty se hned naštveš kvůli malý prkotině,"už byla naštvaná. Poznal jsem to a to ani o moc nezvýšila hlas. "Takže mě poslouchej, opravdu netuším, proč jsi na mě pořád naštvaný, ale je mi to jedno. Klidně se uraž a už se mnou v životě nepromluv. Ale já se snažila, takže mě to docela mrzí!"

"Já nejsem naštvaný na tebe," konečně jsem promluvil.

"Už jsem ti říkala, že to Mike neudělal protože by chtěl. Takže toho laskavě vynech," zvedla se ze sedadla a chtěla odejít.

"Jsem naštvaný na sebe," řekl jsem a ona se otočila. "Věřil jsem, že to té kavárny opravdu přijdeš. Jsem na sebe naštvaný, protože si naivně myslím, že když se s někým budu bavit tak zapomenu na ní."

"Do jaké kavárny?" zeptala se zmateně. Nevypadalo, že by o něčem takovém věděla. 

"Počkej ty nevíš o tom vzkazu?" byl jsem zmatený.

"Vzkazu? Počkej, jestli si ze mě děláš srandu, tak si mě nepřej."

_______

Šli jsme společně na první hodinu, byl jsem rád, že už jsme zase zadobře. Lenka ten dopis nenapsala a mně tedy vrtalo hlavou, kdo.

Vyučování jsem nějakým zázračným způsobem přežil a vracel jsem se domů. Ale vzpomněl jsem si na to, že doma nemám žádné jídlo. To byla věc, na kterou jsem si prostě, od doby co jsem odešel od rodičů, abych mohl bydlet sám, nemohl zvyknout. Skoro vždy jsem měl doma nedostatek jídla a musel jsem si objednávat pizzu na dovoz, což bylo nejen drahé, ale taky nezdravé.

Vešel jsem tedy do obchodu a začal dávat věci do košíku. Vzal jsem vše potřebné a zamířil k pokladně. Už jsem byl unavený a chtěl jsem být doma, takže jsem vyskládával věci na pult co nejrychleji. Za pultem seděla asi čtyřicetiletá tlustá ženská, kterou jsem ve městě ještě neviděl a protože žijeme v malém městě, musela být nová, jinak bych jí znal.  Vše otráveně napípala. A ještě než mi řekla cenu, tak se na mě otočila.

"Máme slevu na cigarety Marlboro, chcete je k tomu břibalit?"

Kdybych nebyl tak vyčerpaný z celého dne, nejspíš bych to jen odmítl. Ale já už chtěl být doma a ta ženská mě naštvala.

"Hele víte co? Strčte si ty svý cigarety někam. Ani nevíte co to dělá. Je to peklo, chápete. Vůbec nemáte tušení, že tady lidem nabízíte smrt!" vyjel jsem na ní, až mi začali téct slzy.

"Sakra,"řekla potichu. "To bude asi ten, o kterým říkala Vlasta."

"Jo, to budu asi já," zakřičel jsem na ní. "Ten kluk, kterému umřela holka a na kterého mají být všichni hodní, aby se náhodou nesesypal. Jo, a taky jste mě zapomněla litovat, takže chudák Austin, určitě jí miloval. Ano, miloval, ale vám do toho nic není, takže mi laskavě řekněte, kolik vám mám zaplatit a nic dalšího neřešte!" Normálně nekřičím, ale tahle ženská mě opravdu vytočila.

Nadiktovala mi cenu bez jakýchkoliv dalších připomínek. Zaplatil jsem a i s nákupem šel domu. 

Samozřejmě, že jsem nic nesnědl. Po dnešku jsem neměl chuť. Potom, co jsem se usmířil s Lenkou, jsem myslel, že to bude jeden z lepších dnů, ale očividně jsem se spletl.

Tak je tu další kapitolka. Omluvte prosím chyby. A snad se líbilo.

Těším se příště

♥dreamer♥