🌕
Ráno jsem se probudil, necítil jsem se dobře. Před očima se mi zjevovaly různé barevné čáry, kolečka, dokonce i trojúhelníky. To ty přášky. Ne jen že mám závratě, ale i halucinace. Teď už jen můžu čekat náštěvu Luhana.
,,Dobré ráno."
Řekl jsem chlapcům, když jsem scházel ze schodů. Jejich pohledy byly udivené, nechápal jsem proč, ale když jsem se koukl na hodiny pochopil jsem. Bylo 16:12. Nechápal jsem proč se kluci tak udiveně koukali, ale co? Určitě mě nezajímají pohledy nebo čas. Promnul jsem si oko, nasál sladkou vůni květin, který právě Baekhyun zaléval. Karafiáty. Luhanovy oblíbené. Chanyeol seděl a koukal do mobilu jako vždy. Nevím co ho tak baví.
,,Ehm Sehune, bež pryč od Chanyeola."
Baekhyun se otočil od květin. Bylo to mega zlé, ale Baekhyun by měl patřit Chanyeolovi. Už ne.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla... Chci umřít. Nic jiného. Chci být s Luhanem. Chci být šťastný. Chci se znovu smát, opravdu smát a usmívat. Doopravdu si myslí, že když se usmívám znamená to, že jsem šťastný? Kéžby to tak bylo. Kéžby jsem byl normální. Jsem k nim tak nevděčný, ale kdyby mě tam Minseok nechal mohlo to skončit líp - teda až na to, že bych nepoznal Luhana.
Flashback;
Bylo mi čtrnáct let, vyhozený z domova, zakrvácený jsem se potuloval po Soulu. Neměl jsem jim to říkat. Nikdy. Nikdy. Nikdy. Byla to blbost. Teď jsem si mohl ohřívat prdel u krbu, pít čaj a ne přežívat vánici. Sedl jsem si na roh nějakého krámku, který se asi jako jediný nehemžil lidmi. Pokukoval jsem po těch šťastných dětech. Hlavu jsem si opřel o svoje rameno, zavřel oči a pokoušel jsem se zadržet slzy a bolest držením mého zakrváceného břicha.
Štěstí, co to je? Je to něco hezkého? Snad, chtěl bych to zažít. Zažít aspoň trochu lásky. Otevřel jsem oči, parta kluků na mě koukala. Určitě mě zbijou nebo okradou.
,,Proč tady ležíš?" řekl, nejspíš chlapec s blond vlasy. Nevypadal záludně, nýbrž že by mi chtěl něco udělat. To jeho černovlasý, vysoký kamarád za ním. Dlaní jsem si promnul oči.
,,Sedím." vydal jsem ze sebe. Nemohl jsem mluvit, celé rty jsem měl zamrzlé a fialové. Blonďák se zasmál, otřel si nos a než se nadál něco říct růžovovlasý ho předběhl.
,,Co se ti stalo?" prohrábl si jeho krásné, manga vlasy. Nedalo se mu říkat člověk, byl doopravdy krásný, jako pohádka. Nádherný. Věřím, že tohle je jen sen, protože člověk jako on existovat nemůže. Prudká bolest udeřila mé břicho, které jsem si následně hrubě sevřel. Dva z nich mě rychle chytli, padal jsem na obrobník. Naštěstí jsem se nebouchl do hlavy. Zabránili destrucki mé hlavy.
___
Neubránil jsem slzám. Koukal jsem na sebe s červenýma očima. Nebylo nic hezčího než vidět se trpět, jako trpěl Luhan při bouračce, ale nejhezčí je vidět trpět Baekhyuna. Toho hnusného Baekhyuna, který mi zabil mého krásného Luhana. Kdyby řídil někdo normální, nestalo by se to. Položil jsem se na zem, moje vzlyky se ozývaly přes celý pokoj a můj pláč skoro dělal louže na podlaze. Moje ruka se pusunala na mé břicho, stiskl jsem ho.
Představil jsem si Luhana. Nádherný obličej s čokoládovýma očima, malým nosíkem a malou, růžovoučkou pusinkou. Dlouhý krk, který se mi tak nádherně vystavoval, který jsem vždy s chutí líbal. Dlaně hebké jako dětský zadeček, tělo boha, nádherné nohy, jako laňka. Nejsladší hlas s medovou příchutí. Nejmilejší úsměv, který se mu tvořil na tvářích. Byl tak drobný a sladký. Jak mu nepodlehunout?
Pamatuju si tu bouračku do podrobna. Jeli jsme po cestě, kterou lemoval les. Seděl jsem s Luhanem a Jonginem na prostředních sedadlech. Junmyeon a Baekhyun seděli na předních a na zadních Jongdae, Chanyeol a Yifan. Povídali jsme si o všem možném. Mohla to být krásná noc, dokud se auto nestavilo, neudělalo smyk a nenarazilo do stromu. Jeden z nás vyletěl z auta, všude krev, střepy a temnota. Omdel jsem jako všichni.
Po pár měsíců jsme se zhotavili - já, Junmyeon, Chanyeol a Baekhyun. Závratě, halucinace, dystímie, deprese, všechno přišlo. Přesně jako u Chanyeola amnézie, u Junmyeona komat a Baekhyun z nás vyvázl nejlíp - měl jen zlomenou klíční, obě stehenní, lýtkovou, nos, pár prstů, čelist, levou ruku a pánev.
Zmetek jeden. Kéžby chcípl on a já mohl být s Luhanem! Nebo jsem měl umřít já a být s Luhanem... Oboje by bylo správně.
Dveře se otevřeli, stála v nich známá postava, Baekhyun. Toho teď potřebuju...
,,Sehune! Je ti dobře?"
Ta jeho odporná ústa se otevřela. Prsty mi pomohl se zvednout, měl jsem chuť pustit a znovu spadnout. Postavil jsem se, stál jsem naproti jemu a koukal mu do odporných očí. Vidím tu nenávist vůči mě. Vůči mé lásce k Chanyeolovi.
,,Vypadám tak, hyung? Vypadám, že mi je dobře? Vypadám snad šťastně?!"
zakřičel jsem na něj. Udivením otevřel ústa a oči. Pousmál jsem se nad tím, že se mě bál. Věděl, že jsem lepší. Natáhl jsem ruku, dlaň se mi sevřela v pěst. Jeho ruce se nastavili nad jeho hlavu. Nedokázal jsem to...
Natiskl jsem ho na zeď, ruku jsem opřel vedle jeho hlavy a hlubece vydechoval.
Jsem srab, Baekhyune.
Hello~
Je 1:12. Chci spát~~~~~~
Love y'all 💫
