🌔
Pohled Chanyeola:
Uslyšel jsem náhlý výkřik z jednoho z pokojů? Dobře, klid. Nevěděl jsem kde jsem, ale bylo to tu povědomé. Velice povědomé. Vzal jsem nejspíš můj telefon a nahmatal talčítko na spuštění. Na lockscreenu byli nějací kluci, nejspíš moje rodina nebo něco. Přejel jsem po zámku, objevila se homescreen, na které byli taktéž ti chlapci, které jsem viděl, jen ne v tak hojném počtu. Přišlo mi oznámení, tak jsem se koukl - zápisník? Klikl jsem na to.
Jmenuješ se Park Chanyeol, je ti dvacet pět let a máš anterográdní amnézii.
Byli tam popsáni nějací kluci, nejspíš moje rodina.
Nějak mě to nezaujalo, ale našel jsem deník - to je proč mě bolí půlka tváře? Modřiny a tupý úsměv, který zakrýval bolest?
Uslyšel jsem prásknutí dveří, vyšel jsem z pokoje a uviděl, nejspíš Junmyeona jak tiše pláče. Přešel jsem k němu a chytl ho za rameno.
,,Co se stalo?"
,,Víš, Sehun se otrávil."
Řekl smutným hlasem a sedl si na zem přede dveře. ,,Budu tady na ně čekat. Ať už přinesou Sehuna živýho, v komatu, nebo mrtvýho. Doufám, že mu nic není."
,,Nechce být zlý, ale asi těžko, když se otrávil."
Sedl jsem si k němu, dal si hlavu na jeho rameno a poslouchal to ticho, jeho dýchaní a zvuky, které se děly v domě.
-
Se Suhem, jsme nějak nekomunikovali, jen se koukali na ty hloupé dveře. Na ty dveře, které ukazovaly jeho osud.
Dveře se rozevřely, plačící jedinci vstoupili, nepromluvili k nám slůvko. Nic.
Přešel jsem k jednomu z nich, malý, černé vlasy melírované dračí rudou barvou. Plakal. Bez jakéhokoliv slova, jsem poznal, že ten Sehun...zemřel?
Nemluvili.
Jen plakali.
Plakal jsem s nimi, i když jsem nevěděl, co se stalo. Zavřel jsem oči a představil si fotku jeho - blond, vysoký, roztomilé nafialovělé rtíky, pleť hebká a bledá.
Nepokoušel jsem se ani zeptat, co se stalo. Vím, že by to dopadlo drasticky. Přešel jsem k druhému, podle pohledu jsem si vzpomenul na fotku jakésiho Minseoka, jehož fotka visela v mém deníku.
,,Nemůžu tomu uvěřit," spustil hnědovlasý, tučňákovi podobající se kluk. ,,Jongin, Luhan, Jongdae, Kris a teď Sehun," z jeho obrovských očích se spustila další vlna slz. Podíval jsem se na jejich skleslé tváře, padaly z nich kapky deště, dopadávaly na zem a rozpouštěly se na legendu.
Sedl jsem si na sedačku, ale melírovaný chlapec mě přizval k sobě.
,,Konečně můžeme být spolu. Už nám nic a nikdo nebrání."
Jeho dlouho prstá dlaň se objevila na mé bradě, prsty byl až na mém krku, dotýkal se ho a ťapal mi na Adamovo jablko. Těžce, se suchem v ústech, jsem poukl, nacož jablko se pohlo.
Menší chlapec si mě přitáhl blíž k jeho tváři, dýchal mi na nos, jeho ústa se lechce rozevřely, jako ty moje. Přistály na těch mých, lechce se pohybovaly, sály moje rty a já ty jeho. Jazykem se mi snažil prozkoumat ústa, nenechal jsem ho a převzal dominanci nad ním a jeho rty.
