Význam Výdechů

5.

Proč teď? Zeptal jsem se sám sebe.
,,Co koukáš, něco k smíchu?" ozvala se chladně, přičemž si za ucho zastrčila neposedný pramen těch hnědých kudrlin.
,,Ne, promiň mi, totiž... já se smál?" zvážněl jsem a ona se pousmála.

,,Ciť ten strom Crashy, dýchej s ním, buď jím." usmála se. Pochopil jsem, že se snaží ukázat mi jak být lepší člověk.
,,Nikdy jsi nemluvila. Proč teď ano?" zeptal jsem se jí a přiložil dlaň na kůru stromu. Zavrtěla nad tím hlavou a zmizela mi z očí. Znovu se objevila na druhé straně stromu.
„Ta píseň! To od Tebe jsem ji už slyšel!" zajásal jsem a seskočil z větve. Podívala se na mě pohledem, který mi dával naději. Poprvé jsem s ní mluvil. Znala moje jméno, věděla, kdo jsem. Srdce mi poskočilo. Šel jsem k ní, pomalu, se spoustou slov na rtech.
„Nemohl jsem uvěřit, že je to opravdové. Měl jsem za to, že jsi blázen!“
Stačila vteřina... otočil jsem se k ní zády a když jsem chtěl očima znovu zachytit její pohled, nebyla tam.

Volal jsem její jméno, hledal jsem ji. Zkoušel jsem lést i nahoru, ale bylo to beznadějné. Smutně jsem se sesul k zemi. Připadal jsem si tak hrozně bezvýznamný a nepotřebný. Za to ona, kráska školy, byla chtěná a vyhledávaná, i přes to, že nechtěla...

Byla zvláštní člověk. Budu za ní chodit, oslovovat, zdravit... Chci jí vedle sebe.
Že je to odporné? Ale vůbec ne, sama někoho potřebuje, vím že nechce zůstat sama...
Ale zraňující pravdou je, že ona není sama. Má stromy. A jen já jsem ten, který má v hrudi prázdno.