Význam Výdechů

6.

Je to měsíc. Měsíc od doby, co jsem ji spatřil naposledy. Hledal jsem ji po škole, ptal se na ní, volal jí, psal. A co mi zbylo? Jen ten strom. Ten pitomej, debilní strom. Kruci. Kdybych jí mohl říct, že chci umět být stromem. Já se tomu smál. Vysmál jsem se jí a ona utekla. Chovala se jako poplašené štěně. Byla proto tak zajímavá?
Nevím...

Došel jsem na to místo. Stoupl si za strom, od kterého jsem ji pozoroval a uviděl to. Bosa, v bílých šatech tančila na špičkách po tom krásně měkkém mechu. Dýchala hlasitě a tančila do rytmu písně. Do rytmu písně stromů. Byla tam. Chtěl jsem jít za ní, oslovit jí, povídat si. Bál jsem se ale, že by zase zmizela okamžitě z dohledu a to jsem nemohl dopustit. Stál jsem tam, tak jako tehdy. Nehybně a tiše jsem pozoroval každý její krůček. Byla to ona kdo mi ukázal kouzlo písně. Ona, kvůli komu jsem vyšel ven v dešti. Byla to ona. Metaphora.

,,Zpívají. Říkají, abys zpíval s námi!" zasmála se na maličkého ptáčka sedícího na tenké větvy a odtočila se do středu kruhu ze stromků. Ptáček jako by jí rozuměl, začal se svými dech beroucími zpěvy. A pak začala zpívat ona. Ve chvíli kdy se opřela do svého líbezného hlasu, jsem měl pocit, že to byla ona, kdo tehdy zpíval v tom divadle operu Romea a Julie.
Tuhle myšlenku jsem rychle zahnal. Přeci je jí osmnáct, tehdá by jí bylo pět. Kravina.

Ten hlas byl tak jemný a sladký a zároveň v sobě nesl sílu. Sílu, kterou oplývala.