weekend job

10

Louis trhl rukami uvězněnými v poutech když se místností rozlehl ten tak moc známý zvuk. Bylo to jako černá rána do nevinné bílé. ,,Neměls to dělat... Proč si to udělal?...Nejsi nic víc než obyčejné monstrum." Tyto věty létaly všude na bílém plátnu. ,,Proč Louisi proč?" ozval se hlas jeho matky. Uviděl tmavou siluetu muže. Nebyl mu nijak známý, ale přesto měl pocit, že ho zná od nepaměti. ,,Louisi, co si to způsobil?" zakřičel na něj najednou. Louisovi se semkli ústa k sobě. Chtěl něco říct, ale byli jakoby sešité k sobě. Jediné na co se zmohl byly prudké pohyby hlavou jako znak nesouhlasu. Hořké slzy mu tekly po tvářích. Muže vystřídal jiný, o něco menší s jemným hláskem. ,,Zapomněls na mě?" naklonil chlapec hlavu na efektivitě otázky. Louisovi v hlavě problesklo zářivé světlo. Ocitl se volný v bílém prostoru. Vznášel se v prázdnotě. Všude byla jen do klubíčka svíjíjíce se těla, která si šeptala šílená slůvka. Louis si troufal říct, že těla byla bezpohlavní. Zachytil pohledem chlapce, stál poblíž něj a koukal se na jedno klubíčko těla. Jeho pohled byl opovržlivý. Neměl panenky ani bělmo ani zorničky, jeho oči byly temné jako zimní noc. Pomalým pohybem otočil pohled na Louise. V jeho očích bylo vidět několik otázek. Louis se neznámo jak rozpohyboval a jako střelná rána letěl do prostoru za jeho zády. Všude kolem něj se najednou ozývaly hlasité výkřiky. Nerozuměl tomu, jako by to vše bylo cizím jazykem. Koukal se před sebe kde se přemítala jedna z mnoha vzpomínek. ,,Lou koukej sem  letadlo!" zakřičelo dítko a s roztaženými rukami lítalo po zahradě. Tehdy osmiletý Louis se jen zasmál a přidal se k zábavné aktivitě. ,,Já taky!" zakřičel. Běžel až dokud neuklouzl a neletěl až na dítko. Dopadlo na dítko. ,,Teď si letěl fakt jako letadlo, Lou!" Louis se jen zasmál a obejmul tělíčko pod ním. ,,Mám tě rád." Zapištěl dítěti do krku. ,,Já tebe taky Lou!" zakřičelo dítě.

Bylo to jako sůl do otevřené rány. Když se konečně zbavil vší té bolesti a viny, padne to znovu. Hořké slzy si opět našly svojí cestu. ,,J-já ne..." nestihl doříct. Postava se rozeběhla proti němu a stiskla mu tvář jako včera Harry. Vydávala při tom zvuk na nejvyšším tónu, který kdy slyšel. Opět se přesunul do neznámého prostředí, tentokrát se ale přehrávala jiná vzpomínka. V tu dobu byl Louis sobecký a bezcitný. Byly to těžké roky. Opět uviděl teď už jedenáctileté dítko a svůj starý dům. Tehdy se spolu už tolik nekamarádili. Dítko zaklepalo na dveře a když zjistilo kdo mu otevřel zeširoka se usmálo. Tehdy se s dítkem hodně hádal a neobešlo se to bez slz. Křičeli na sebe a dokonce do sebe párkrát i udeřili. Ale to nebylo to nejhorší. Když Louis zakřičel: ,,Pochop, že už se s tebou nechci a ani nebudu vídat ani bavit!" strčil do něj takovou silou, že dítko, které mělo oči zaplavené slzami odletělo až na silnici, kde mělo šanci zahlédnou jen dvě rychle blížící se světla. Louis jen vykřikl jméno dítka a běželo k nehybnému tělíčku.