I am Who i am

7

Rád bych přestoupil, ale má to vůbec cenu? Vždyť on je schopný si mě najít! Bráškovo teplo pomaličku odchází, zdá se, že mě asi uložil do postele a odešel si sám lehnout. Zavrtám se do peřiny a v klidu spím. 

 Nemůžu spát. Stále myslím jen na něj. Je mi líto, že se ty fotky dostali ve, tohle jsem neměl v úmyslu. Celou noc se převaluji z boku na bok a nedokážu vypnout. Stejně to už nemá smysl, páč za hodinu bych teoreticky vstával. Jak já se za ten včerejšek nenávidím, nechtěl jsem...Neměl jsem to v úmyslu... Jak se mu mám omluvit? Bude mě chtít ještě někdy vůbec vidět? Pokud ne tak co budu dělat? Bože! Jak já se teď nenávidím! Obléknu si školní uniformu a vydám se do kuchyně, kde už sedí otec ve svém černém obleku a snídá chleba pomazaný máslem a marmeládou. ,,Dobré ráno" pozdraví mě a já mu pozdrav opětuji podívá se na mě,  jako kdyby viděl ducha. 

,,To vypadám až tak blbě?" zasyčím na něj a on dostane náhlí záchvat smíchu. ,,Tys po ránu pozdravil to je nezvyklé."  No v tom má docela pravdu, ale co už. Zasednu ke stolu a s dost neklidným svědomím začnu mazat na chleba máslo. ,,Přiznej barvu cos proved." zvážní a já jen na sucho polknu. ,,No.."  zavrčím si pod fousy, které samozřejmě nemám. Atmosféra začíná houstnout a já nevím kudy utíct. 

Najednou otci zazvoní telefon, odejde si jej vyřídit a než se vrátí tak padám do předsíně, kde se rychle přezuji a mám namířeno zdrhnout. ,,Kampak mladej cestou do školy budeš vysvětlovat, protože mi volala Suzane že tu máme jednu žádost o přestup." S těmito slovy mě chytí za rameno. Škubnu sebou a celý strnu. Přestup? kdo? Nasedneme do tátova černého sporťáku a jedem do školy. 

Vzbudím se, udělám ranní hygienu a obléknu se do školy. Už jsem se rozhodl, přestoupím na jinou školu. Tam mě nic nedrží, spíš by se mi všichni smály a to bolí na tom ještě víc. Nejen to...Vlastně dnes je to naposledy co uvidím Kaedeho. Proč já se do tohodle hlupáka musel zamilovat?! Povzdychnu si. ,,Copak se děje Mizuno?" zeptá se bráška, který je již připraven na odchod. Dnes jde totiž se mnou podat žádost o přestup. Docela mě to užírá, ale co mám dělat. Nedokážu se svým spolužákům podívat do očí, sice jsou to jen fotky mého nahého těla, ale oni s toho dokáží udělat něco mnohem horšího. 

Vyjdeme a po cestě si tak různě povídáme. Dojdeme do školy a zamíříme si to na sekretariát, kde nám sdělí, že ředitel ještě nepřijel. Vylíčím jí situaci a ona ne mě vyjeveně civí, zřejmě proto, protože jsem jeden z nejlepších studentů. Sekretářka zavolá řediteli a ten jí řekne, že do deseti minut je tam. Posadí nás do jeho kanceláře a donese sklenky s vodou. Zanedlouho se rozrazí dveře a já na sebe málem vyleji vodu. Ředitel v klidu usedne za svůj stůl a vyjeveně na mě kouká jako ostatní. ,,To ty chceš přestoupit jinam?" zeptá se a já se na něj odhodlaně podívám.

,,Ano." Najednou když tato slova vypustí ze svých nádherných úst mě bodne v hrudi. Něco mi říká, že nechci aby odešel. Pootevřu ústa. Chci ze sebe dostat alespoň jedno jediné slovo, ale nejde to. Stojím tam s pootevřenými ústy a koukám na ně jako socha, bez duše, bez jakékoli vůle. Otec se jen zamračí a vážně se zeptá ,,Proč by chtěl nejlepší student odcházet? Je tu nějaký závažný důvod?" 

,,Ano, je! Za to všechno můžu já otče!" sám se dobrovolně přiznám, protože se nemohu dívat na to jak trpí. Otec se na mě dosti podiveně podívá. ,,Já...Měl jsem jeho fotky a...a prostě... spolužáci...oni mi sebrali mobil a... a poslali to všem ve škole..." vykoktám ze sebe a celý zrudnu. ,,Tohle je ten důvod?" podívá se na Mizuna.

Docela mě překvapil, že se sám přiznal, je to tak... polehčující. Dokonce se mi i ulevilo. Nechápu proč, ale jsem strašně rád... ale teď už to stejně nemá cenu. Zapomenu na něj, přestoupím a bude vše v pořádku. Doufejme. Tak proč, proč stále cítím to bodání do mého srdíčka. ,,Ano." odpovím řediteli a on si jen povzdychne. ,,To co udělal můj syn je neomluvitelné, ale nechci, abys odešel... Jsi nejlepší z nejlepších. Dám ti na rozmyšlenou dva měsíce, poté se tě znovu zeptám." ,,Dobře." odpovím s hraným a bolestným úsměvem. ,,O tvé spolužáky se postarám neměj strach." kývnu a vydám se zpět do třídy. ,,Tak vidíš bráško." poplácá mě po hlavě a jemně se usměje.  

,,Neboj se." sklopím hlavu při jeho slovech a do očí se mi hrnou slzy. Ne nebudu plakat. Neudělám jim tu radost. Rozloučím se s bráchou. Zhluboka se nadechnu a vejdu do třídy. Všichni jsou jak na trní. Vypadá to, že každou chvíli se místností rozezní smích. Ale nic, že bych se mýlil? ,,Co tak všichni čumíte, chcete se mu znova začít smát?" ozve se hluboký hlas. 

Docela mi to trhá nervy, když vidím jak na něj v té třídě čekají. Jsou jako hyeny čekající na kořist, nebo supy čekající co zbude z mršiny. Promluvím chladným tónem, který vyděsí dokonce i Mizuna. Najednou tenhle roj ustane a já si v hloubi duše oddychnu. Odstrčím jej lehce abych si mohl jít sednout na své místo a celou domu koukám jak kdybych měl vraždit. Chci se mu omluvit, ale nevím jak. Skončí hodina a on kamsi odejde.  Nedá mi to a musím jít za ním. 

Zaprvé se mu chci omluvit a za druhé mu chci říct co k němu cítím tedy jestli je tomu opravdu tak. Vyběhnu schody na střechu školy a uvidím tam stát opřeného Mizuna. ,,Copak Mizuno?" 

Úplně jsem nadskočil jak mile zavolal moje jméno. Díval jsem se na oblohu bez mráčků a divil se jak může být tak nádherná. ,,T..to...nic.." zadrkotám. ,,Chci ti něco moc důležitého říct...." Na sucho polknu a čekám co z něj vypadne...

Tak lidičky zde je další kapitolka snad se líbila omlouvám se za dlouhou neaktivitu.