Umřel bych pro tebe; 뷔국 ✔️

11.kapitola

o 2 měsíce později

Opět jsem měl směr nemocnice. V ruce jsem držel Taeho oblíbenou kytku. Taeho stav se lepšil, byl jsem opravdu rád. Je to opravdu velký bojovník.

Došel jsem tam a bez ptaní jsem vešel do pokoje. Měl jsem to dovoleno, jelikož jsem sem chodil pravidelně. Každý den po celou dobu co tady Tae trčí.

Když jsem vstoupil vyděsil jsem se. Pokoj byl prázdný. Jediný kdo tam byl byla nějaká sestřička a stlala postel.

"P-Prosím mohu se zeptat kde je Taehyung?" Vyděšeně jsem se na ní podíval.

Ona se otočila směrem ke mě a ze smutkem v hlase mi odpověděla. "Pane. Je mi líto... ale Taehyungův stav se dnes ráno velice prudce zhoršil. Doktoři ho museli okamžitě operovat, ale byl moc slabí a operaci nepřežil. Je mi to líto."

Moje tělo ztuhlo. Roztřásli se mi ruce a málem se neudržel na nohou. Moje srdce na okamžik zastavilo. "Ale... jeho stav se lepšil. Vypadalo to že se s toho dostane... panebože." S těmito slovy jsem se zlomeným srdcem odcházel z nemocnice. Venku jsem začal utíkat. Utíkal jsem jak nejrychleji jsem mohl. Doběhl jsem domů. Rozrazil jsem dveře a Jimin se na mě jenom vyděšeně díval. Já se s hysterickým brekem svalil na postel.

"Panebože Kookie copak se ti stalo?" Zděšeně se vyptával Jimin. Beze slov jsem dále brečel.

Jimin ke mě přišel s objal mě. Začal mě utěšoval. "To bude dobrý. Neplač." Nevěděl co se stalo. Nevěděl že Tae měl rakovinu a dneska umřel. Nikdo to nevěděl. Kromě mě a jeho rodiny.

Jimine. To fakt dobrý už nikdy nebude.

Tento večer jsem nemohl usnout. Stále jsem brečel. Abych nerušil Jimina odešel jsem do koupelny. Sedl si do vany a brečel do Taeho trička. Dal jsme si prášky, ale nezabírali. Byli moc slabé.

Potom jsem se rozhodl udělat něco čeho budu litovat.

Vytáhl jsem ze svojí tašky svůj ostrý kapesní nožík. Začal jsem se sebe poškozovat.

Jeden řez následoval dalším. Tak to pokračovalo dokud jsem na levé ruce neměl žádné místo. Moje krev stékala na dno vany a dělala malinkou kaluž. Přestal jsem brečet.

"Proč jsi mi odešel Tae?" Zašeptal jsem si sám pro sebe.

Hold andělé patří do nebe. A bohužel já se do jednoho anděla zamiloval. Teď bych udělal všechno pro to abych ho mohl znova políbil, nebo se s ním jenom držet za ruce. Chci mu znova prohrábnout jeho jemné, hnědé vlasy. Chci znova slyšet jeho hluboký a příjemný hlas. Chci s ním znovu hrát basket. Chci s ním trávit všechen svůj čas a smát se s ním.

Chtěl jsem s ním strávit zbytek života.

Opět mé slzy stékali, spolu s krví do vany. Najednou mě vyrušilo klepání na koupelnu. "Kookie vstal si nějak brzo. Potřebuji se taky upravit tak dělej." Byl to Jimin.

Teď mi došlo že jsem celou noc nezamhouřil oči. Moje krev na rukou už zaschla ale bolel mě sebemenší pohyb. Ovšem tahle bolest se nedala srovnat s bolestí v mém srdci.

Když jsem vyšel z koupelny Jimin se sesypal. Podlomili se mu kolena a začal po mě ječet. "Co jsi to sakra udělal! Kookie to si děláš srandu!" Dál jsem ho nevnímal. Udělalo se mi zle a najednou, tma. 

Tak. Ještě jedna kapitola a konec mojeho prvního, uspěchaného shitu. ,_,