Broken too much [Joshler CZ]

Musím ti něco říct..

Opakuju si to pořád dokola. Mám mu to říct? Nemám mu to říct? Už si nepřipadám normální. Celej den nemyslím na nic jinýho, už se ani nemůžu soustředit na normální věci denního života. Už mu to přece nemůžu dál tajit.. Takhle to dál nejde.

Probouzím se. Z postele mě tahá sluneční světlo, co se dere skrz okno nad postelí. V hlavě si říkám, že dnešek by mohl bejt fajn den, venku je krásně. Mohl bych někam vytáhnout Tylera.

No vlastně, fajn den to bejt nemůže. Jak dlouho že jsem nemyslel na Jenninu lež? 5 minut? To je ještě úspěch.

Vstanu z postele a jdu dolů do kuchyně. Když už je venku tak pěkně, chtělo by to nějakou dobrou snídani. Rychle na pánvi udělám hemenex a sednu si ke stolu. Myslím, že dneska se mi to jídlo (výjimečně) celkem povedlo! Už mám před sebou hvězdnou kariéru kuchaře! No, to byl marnej pokus jak si zlepšit náladu.

Jenom co dojím, hodím nádobí do dřezu a odkráčím nahoru do koupelny, kde provedu normální hygienu a převleču se. Pak vemu hřeben a začnu si česat svoje svítivě žluté vlasy. Už jsem vám říkal, že nechápu, jak je možný, že si mě Jenna ještě nevšimla, když jsem na ulici jak maják? 

Sejdu dolů do obýváku. Sednu si na gauč a přemejšlím co dál. V ten moment mě napadne, že jsem vlastně chtěl jít někam s Tylerem. Vytáhnu z kapsy mobil a zavolám mu.

„Čus kamaráde!" ozvalo se nadšeně z telefonu.

„Nazdar, jak je?" odpověděl jsem mu.

„No dobrý, co ty?"

„Ale jo, jde to no."

„Děje se něco? Nezníš zrovna dvakrát nadšeně."

„Ne, ne, je mi fajn. Jenom.. Jenom se děsně nudím. Nechtěl bys někam zajít dneska?"

„Jo, rád! Kam bychom vyrazili?"

„Nevím, jen tak někam cournout po městě, a pak podle situace."

„Dobře, kde a v kolik?" pořád zní strašně vesele. To na něm mám hrozně rád.

„Tak já nevím.. V půl druhý u mě?"

„Jo, dobře. Tak se uvidíme!"

"Jo, jo, tak čau."

Hned mám lepší den. Tyler mi vždycky zlepší náladu. Miluju ho.

„Počkej, počkej, počkej, počkej.." ozve se ještě rychle z telefonu.

„Co potřebuješ?" zeptám se ho.

„Může jít s náma Jenna? Mám pro ní přichystaný jedno menší překvapení, snad se jí to bude líbit."

„Ale jo, nemám s tím problém. Klidně ji vem." řeknu klidným tónem. Přitom neví, jak mě to vnitřně zaráží. Ach jo.

„Tak jo, v pohodě. Dík, čau." pořád zní nadšeně.

Kéž bych takovej byl taky já.

Musím si jít provětrat hlavu. Půjdu si zaběhat. Obuju si tenisky a vyrážím ven. Hoďka volnýho běhu, zvlášť, když je venku pěkně, mě vždycky pěkně provětrá a vyčistím si hlavu. Spolýhám na to i dneska.

Jen tak si běžím městem. Koukám mezi tím po lidech, jak jsou šťastný, nešťastný, jak nestíhaj na tramvaj, jak se páry vodí za ruku, jak mámy volají na svoje děti, aby nechodily k silnici, jak všichni ty lidi kolem prožívaj normální každodenní starosti. Já jsem jenom součástí toho celku, toho davu, kde mají všichni starosti. Je ale otázka, jak se ten určitej člověk s tou starostí vyrovná. Jsou tu lidi, kteří mají i ty největší problémy takzvaně "na salámu" a pak jsou tady lidi, kteří se hroutí i z nejmenší prkotiny. Oboje jsou to extrémy, ani jedno není dobrý. Neřešit svoje problémy není dobrá volba, ale zase bejt hotovej i z toho nejmenšího problému? Řekněme si to upřímně, to taky není nic dobrýho. Tyler je extrém z extrému, nesnáší problémy, nesnáší konflikty, hádky, všechno je mu líto a svým způsobem jsem pro něj taková jeho opora. Nemá to v životě s jeho povahou zrovna jednoduchý.