Broken too much [Joshler CZ]

Běž pryč

Ke dveřím jdu pomalu, volným krokem. Vím totiž, že za dveřma nemůže bejt nikdo jinej, než Jenna. A že když otevřu dveře, tak se Tyler buď znova zhroutí, nebo se s ní šeredně pohádá. Nebo oboje. Ono.. Si nevybereš.

Dělá se mi špatně. 

Chvilku jsem před dveřma stál a váhal, jestli mám otevřít, nebo jestli nemám. Zvonek se ozval znova. Pomalu jsem sáhl po klice a dveře otevřel.

Jo, za nima stála Jenna. „Ahoj, Joshi, prosím tě, je u tebe Tyler? Doma není a neozval se mi. Mobil mi nebere."

Probodnul jsem ji pohledem a na otázku jenom přikývnul.

„Jdu za ním,jo?"

Ani jsem nestihnul nic říct a už byla v domě. Chvilkou jsem ji chtěl zarazit, ale pak mi došlo, že by to stejně nemělo cenu. Šel jsem pomalu za ní.

„Tylere, proč ses mi neozval? Trnula jsem strachy, kde jseš."

„Ale, nepovídej" zamumlal jsem si pro sebe. Jenna to asi nejspíš slyšela, protože se na mě otočila. A její pohled nebyl zrovna přátelskej.

Tyler na ni jen prázdně koukal.

„Stalo se něco?.." pronesla.

Vnitřně jsem se strašně zasmál. Ty jseš tak pitomá.

Tyler na ni hodil nevěřícnej pohled. „A ty máš ještě tu drzost se ptát?" 

Jenna na něj vyvalila oči.

Stojím opodál. Tyler se na mě podíval. V ten moment se na mě otočila i Jenna. Ta na mě vrhla vražednej pohled, já ji to oplatil jen flegmatickým zvednutím obočí.

„Jenno, proč si sem vůbec přišla?.." řekl Tyler dost neobvyklým způsobem. Zněl dost naštvaně. A Tyler není nikdy naštvanej. Ale znám ho moc dobře, že z jeho tónu hlasu poznám, jak se snaží potlačit pláč.

„Tak to je snad normální, ne?" pořád na něj divně zírala. Měl pořád ještě zarudlý tváře a oteklý oči, z toho jak brečel.

„Co koukáš, to je nějakej zločin když chlap brečí?" vyštěknul na ni.

A sakra.

▪Tylerův pohled▪

„Co blázníš, prosím tebe?" řekla a posadila se vedle mě.

„Nech mě bejt. Jdi ode mě."

„Tylere, řekneš mi už konečně, co se stalo?"

„Co se stalo? Co se stalo?" opakoval jsem. „Tak, ty, TY, se mě budeš ptát, CO SE STALO?!" zaječel jsem na ni. Ani nevím, kde se ve mně tohle vzalo. Nikdy jsem na nikoho pořádně nekřičel.

Josh, kterej stál vzadu, v ten moment vyvalil oči.

„Tylere.." Jenna začala znít smutně.

„Nemluv na mě, nedívej se na mě, jdi pryč!" vyjeknul jsem znova. Sklopil jsem hlavu a obličej si zakryl dlaněma. Jenna už nic neříkala. Asi ji bylo jasný co se stalo. A to jsem ji to ani neřeknul. Začala mě hladit po vlasech.

„Nešahej na mě hergot už!" křičím na ni.

Trhla sebou. V jejích očích je vidět zděšení. Ale ani trocha lítosti a smutku. Jestli nečekala, že na ni budu řvát? Kdo ví.

„Tylere, miláčku.." snažila se mě utešit.

„Já nejsem žádnej tvůj miláček.. Teď už ne, bohužel."

Je mi pořád hůř a hůř. Jestli to takhle půjde dál, tak se zase rozbrečím. Ale to před ní nemůžu. Nechci, aby mě viděla na dně.

„Ale, já.. Tylere.. Zlato.. Promiň mi to, prosím.. Vždyť já tě miluju!"

„To ti tak budu věřit.. Kdybys mě někdy aspoň trochu milovala, tak by ses celou tu dobu nechovala jak sketa a netahala se bůh ví jak dlouho s někým jiným! Jak dlouho to už trvá? Co? A kdo to vůbec je?"

Neodpověděla mi. Jenom na mě civí.

Chce se mi strašně řvát. Chce se mi brečet.

Josh si zakryl ústa rukou. Kouká ještě víc zděšeně než Jenna. 

„Jenno, běž pryč.. Urychleně. Nebo.."

„Nebo?.."

„Prosím, jdi už.." jen co jsem to dořekl, rozbulel jsem se.

▪Joshův pohled▪

Tyler zase brečí. Asi bych měl něco dělat.

„Tyjo.. Nebreč už. Tohle nemá cenu." přišel jsem k němu a ze shora ho obejmul.

„Neee.." řeknul dlouze.

„Pojď, pojď, nahoru, do postele." 

„Joshi.." brečel. Tvář má zakrytou rukama.

„Pojď."

Pomohl jsem mu zvednout a odvedl ho nahoru, do ložnice. Sednul si na postel a pořád, pořád plakal. „Počkej tady, chvíli, chvilinku. Hned jsem zpátky."

Tyler se na mě matně podíval a lehce přikývnul.

Vyběhnul jsem dolů po schodech. Ihned jsem vrhnul zlostnej pohled na Jennu.

„A ty už běž. Nechci tě tady vidět."

„To ty jsi mu to řeknul, viď?" řekla naštvaně.

„A co, problém?" opáčil jsem jí to. „Je to tvoje blbost, nemáš bejt pitomá."

„Co si to dovoluješ?.." vyjekla uraženě.

„Ale vždyť je to pravda tyvole! Jseš mrcha, jenom napakovat kapsy a odkopnout! Ještě to udělat Tylerovi, takovýmu hodnýmu člověku! Ty jseš fakt ubohá" křičel jsem. Řval jsem.

Dívá se na mě takovým neurčitým pohledem. Je uražená? Naštvaná? Zaskočená? Nevím, asi všechno dohromady.

„A teď jdi pryč z mýho baráku, dělej" pronesl jsem chladně.

Opatrně vstala z gauče a vydala se směrem k vchodovejm dveřím. Za ní jsem šel rychle já. Otevřel jsem jí dveře. Konečně vyšla.

Když vyšla ven, třísknul jsem za ní dveřma.

„Panebože, proč" řekl jsem si pro sebe.

Promnul jsem si obličej rukama. Rozběhl jsem se nahoru, za Tylerem.

Teď mě potřebuje.

◾◾◾◾◾

Tak, pro dnešek vše! :) Asi má, co chtěla.

Stay alive frens |-/