Broken too much [Joshler CZ]

Sbohem

S nožem jsem nakráčel nahoru, do koupelny.

Pomalým, unaveným krokem jdu napříč koupelnou. Zastavím se, když zahlídnu svůj odraz v zrcadle.

Je mi strašně. I strašně vypadám.

V hlavě se mi rojí tisíce myšlenek.. Proč mě každej nesnáší? Proč na mně nikomu nezáleží? Proč?

Proč?

A Josh.. Můj jedinej kamarád.. I když.. Je to vůbec kamarád? Já nevím. Vůbec nic nevím. Nevím, jestli je to ještě kamarád. Protože.. Zjišťuju, že mi na něm záleží tak nějak.. Víc, než by mělo.

Ne, ne, ne, to nemůže bejt pravda.

Stejně mu na mně nezáleží.. Musí ze mě bejt úplně vyšťavenej. Kdyby ne, přišel by.

Samota. Úzkost. Deprese. Pláč. Sebepoškozování. Jizvy. Bolest. Třes. Beznaděj. Bezmoc.

A Josh, pro kterýho nejsem dostatečně důležitej.

Smrt.

Po tváři mi teče slza.

Srdce cejtím až v krku. Dejchám čím dál rychleji.

Musím to udělat.

Opřel jsem se o zeď a špičkou nože si začal přejíždět po zápěstí. Do ruky jsem si vyryl nápis "pomoz mi, Joshi".

A pak..

Rozbrečel jsem se.

„Sbohem" pronesl jsem tišše.

Nůž jsem zarejvám hluboko do zápěstí. Nejdřív jedno, pak druhý. Z ran stříká krev, v rytmu tepu srdce. Téměř ihned jsem od celej od krve. Krev je všude. Na mým oblečení, na zemi, na zdech. Na stěně je jeden krvavej obtisk ruky. Nůž mám pořád v ruce.

Pak si nůž přikládám ke krku. Srdce mi divoce tlouklo, a v ten samej moment mi z očí vytrysknul proud slz. Zaryl jsem nůž do krku a trhnul rukou. Strašně to bolí. Všechno mě bolí. Z krku mi vytryskla krev.

Nůž spadnul na zem a já se nakonec v bolestech skácel taky. Svíjím se v křečích.

V tom slyším, jak mi ze zdola zvoní telefon.

 ▪Joshův pohled▪

Když mám konečně trochu času, můžu zavolat Tylerovi. Jsem si vědomej toho, že je na tom hodně špatně, a proto potřebuje pomoc. Bohužel, ne vždycky mám ten čas. Proto bych mu to měl vynahradit, aby si to nevyložil nějak špatně.

Ale nic. Nebere to, ale zvoní to. Pořád dokola.

Celkem se nemálo bojím, bůh ví co udělal. Proto jsem se sebral a odjel zpátky domu, tohle se mi vážně nelíbí.

Zkouším mu zavolat ještě několikrát v autě, ale pořád to nebere. Třeba jenom spí? Za poslední tejden naspal tak deset hodin maximálně, musí bejt úplně vyčerpanej, chudák. Jo, má s tím problémy, bohužel. Vím, že v noci tajně vstává, vím, že chodí po domě, vím, že se řeže. Hodně. Ale.. Přece..

Přece by to neudělal..

Ne, ne, ne, ne, ne.

Netrvalo dlouho a přijel jsem před barák. Počkám, až se otevřou automaticky se otevírající vrata a potom vjedu ke garáži. Vylejzám z auta a pomalu se rozhlídnu kolem sebe. Nikde ani noha.. Občas mi to tady připadá jako město duchů, málo kdo tady prochází. Je to v určitým směru výhoda, protože je tady klid, kterej je pro mě a pro Tylera extrémně vzácnej. Na druhou stranu, občas mi lidi chybí, to jo.