Broken too much [Joshler CZ]

To nemůže být pravda

...Jenna tě podvádí...

V ten moment jsem myslel, že se zabiju. Byla to blbost, to říkat.

Tyler nic neříkal. Koukal do prázdna. Já koukal na něj, ale on nevnímal. Po chvilce zírání nikam se na mě otočil a s ironickým úsměvem prohodil:

„To byl blbej vtip."

„Ale to není vtip, Tylere" opáčil jsem mu.

„Ne, ne, to.. To není pravda.. To nemůže bejt pravda.." lekle pronesl. Snažil se smát, ale stejně mu v očích bylo vidět, že se mu chce brečet.

Ale, je, bohužel.. Kamaráde.." objal jsem ho.

Mírně mě odstrčil. Nečekal jsem to. „A jak to víš tak jistě, co?" řekl a zpražil mě pohledem. Snaží se, moc, vypadá a zní celkem naštvaně, ale v hloubi duše vím, že se během chvíle prudce rozbrečí.

„Viděl jsem je. Hodněkrát. Mockrát. Tylere, promiň. Neměl jsem ti to říkat."

Zase hleděl do prázdna. Vypadá pořád víc zoufale. „A jak dlouho to víš?" řeknul zlostně a ani se na mě nepodíval.

„Nevím, dlouho.. Hodně dlouho. Promiň mi to. Já ti to nechtěl říkat. Bojím se o tebe. Promiň."

Omlouvám se pořád dokola. Tohle si v životě neodpustím. Stále hledí někam do pryč, má hodně nepřítomnej pohled.

„Aha" odpověděl mi. V jeho hlase pořád víc a víc slyším zoufalství. Tohle není ten Tyler kterýho tak dlouho znám. Je najednou úplně jinej. Optimistickej, veselej, sdílnej Tyler se změnil. Na úplnej opak. Tohle fakt nedopadne dobře. Nikdy, a to vám říkám, nikdy, mi neodpověděl jenom "aha". To slovo nesnášel. Jakmile to řekl, cejtil jsem, jak mi v zádech projel mráz. Byl to hodně nepříjemnej pocit.

„Tyjo.." obejmul jsem ho znova. Už mě neodstrčil, ale pořád hleděl do prázdna. Má úplně kamennej výraz.. Se zoufalým podtónem.

„Jak mi to mohla udělat.. Proč.." jakmile to dořekl, otočil se na mě a rozbrečel se mi na rameno. Takhle mizerně mi snad ještě nebylo. Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel taky. Strašně mě ničí, když ho mám vidět takhle nešťastnýho. Ale on teď potřebuje oporu, silnou, pořádnou oporu, která mu vždycky pomůže. Věřím, že to teď bude potřebovat.

Proč brečí tak strašně intenzivně..

▪Tylerův pohled▪

Proč, proč, proč, proč, proč, proč, proč, proč, proč.. Jak mi to do hajzlu mohla udělat.. Vždyť já ji tak miluju.. Za co? Za co bože? Proč mi to udělala, proooč.. Co jsem ji udělal tak zlýho..

To všechno se mi momentálně honí v hlavě. Pevně jsem obejmul Joshe. Snažil jsem se mu něco říct, ale nešlo to. Nejde mi přestat plakat.

„Ale já to bez ní nezvládnu.. Já to nezvládnu.." sotva jsem řekl Joshovi. On je člověk, kterej mě nikdy nezradí. On je člověk, kterej mi vždycky pomůže. Mám tě rád, Joshi.

Stále.. Pořád.. Nejde přestat brečet.

▪Joshův pohled▪

„Co budu dělat.. Joshi.. Prosím, pomoz mi.." brečel dál.

Cejtím, jak mi po tváři teče slza.

„Tylere, prosím tě.. Neboj, my to spolu zvládnem. Bude to dobrý."

„Ne" řekl a pořád mi brečel na rameno.

Nikdy mi takhle špatně nebylo. To podotýkám. A jemu taky ne. Při pohledu na něj se mi svírá žaludek. Já tě tak miluju.. Ale to mu bohužel nemůžu říct.

Konečně zvednul hlavu. Byl úplně ubrečenej. Mě ho je tak líto.. „Joshi, co mám dělat.." upřeně se mi dívá do očí. On sám má nádherný hnědý oči, teď, bohužel, uplakaný. Je to opravdu bolestnej pohled.

„Teď nic. Nikam se ani nehneš. Zůstaneš u mě."

„Ale vždyť nebude vědět kde jsem.. Co když sem přijde?.."

„Ona? Ona si tě nezaslouží. Může jí bejt jedno kde jseš a co děláš. Tylere.. Vždyť ty jseš tak úžasnej chlap.. Tak neblbni.. My to zvládnem.."

„Ne, ale.. Já.. Já ji miluju" řeknul rozklepaným hlasem a rozbrečel se ještě víc. Znova mi položil hlavu na rameno, obličejem dolů.

„Tyjo.. Nebreč prosím.." řekl jsem už podobně zoufale jako on.

A takhle to bylo celej den. Celej den jsme seděli vedle sebe na gauči. Tyler mi střídavě koukal do očí, občas mluvil a brečel. Hlavně brečel.

Už bylo asi po jedenáctý večer. Ta Jenna je asi vážně hloupá, nebo já nevím. Její vlastní manžel je v noci bůh ví kde, neví o něm nic a ona se ani neozve.

„Nechceš něco? Jídlo, pití, cokoliv" kamarádsky jsem se na něj podíval.

„Nechci nic. Teda.. Možná vodu.. Vodu, prosím" pořád mě děsil jeho smutnej, rozklepanej hlas.

„Jo, dobře" prohlásil jsem a zvedl se z gauče. Z lednice jsem vytáhnul láhev s vodou a nalil mně i jemu do skleničky. Každou jsem vzal do jedný ruky, obě položil na stolek u gauče a sednul si zpátky k němu. Momentálně nebrečel. Ale i tak měl strašně ustaranej pohled. Oba jsme se si vzali skleničku, napili jsme se. A v ten moment někdo zazvonil.

Mě bylo jasný, kdo to je.

◾◾◾◾◾

Pomalu se přesouváme do depresí! Jak to bude Tyler dál snášet? Kdo je za dveřma? Všichni víme o koho jde. Příběh se těm několika lidem, co ho čtou, líbí, a mě to baví!

Stay alive frens |-/