Broken too much [Joshler CZ]

Pomoz mi, prosím..

Nejde to. Nemůžu pro něj bejt pravá opora.

Promiň mi to.

▪Tylerův pohled▪

Trvá to už tejdny. Každá minuta je jak hodina. Já už nemůžu dál, nejde to.

Nedovedete si to představit. Tejdny bolesti, smutku a bezmoci. Když vás nikdo nemá rád.

Jsem úplně k ničemu. Zbytečnej. Akorát každýho obtěžuju a trápím. Lidi okolo jsou kvůli mně úplně nešťastný.

Na Joshe už se ani němůžu podívat. Jsem zrůda. Naprosto jsem zruinoval svýho nejlepšího kamaráda. Vidím na něm, jak se snaží, jak mi chce pomáhat, ale já ho akorát tak ničím. Pořád víc a víc.

Ale rozmazaná tvář mě pronásleduje stále víc.

Po těch tejdnech depresí,.. jsou moje ruce obsypaný řeznýma ránama. Od zápěstí skoro k ramenům mám rány a jizvy. Na obou rukách.

Sebepoškozování je něco, co vám neuvěřitelně pomáhá od psychickýho trápení, ale zároveň vás každý říznutí pomalu, ale jistě stahuje na absolutní dno.

Nastal den jako každej jinej. Josh se někam chystá. Sedím na gauči a civím na něj, co provádí.

Nesnáším, když někam musí odejít. Josh je totiž to jediný, co mi zbylo. Snaží se se mnou bejt doma co to jde, ale už to asi trvá moc dlouho, a tak musí aktivně plnit pracovní povinnoti za nás oba. Proto je poslední dobou věčně někde zašitej a nemá na mě čas. Ale já mu to nemám za zlý. Dělá dobrý věci. Musí snášet moje každodenní výlevy zoufalství a ještě je tak ochotnej a pomáhá mi i v týhle oblasti.

Jenomže, když odejde, jsem doma sám. Skoro.. S rozmazanou tváří.

Když zahlídnul, jak ho pozoruju, přišel a sednul si ke mně.

„Kamaráde, klid" zareagoval na můj očividně vystrašenej výraz.

Upřeně jsem se mu podíval do očí.

„Buď v klidu, já hned budu zpátky, jo?" pohladil mě po zádech.

Přikývnul jsem.

„Fakt to nebude dlouho trvat, udělám jenom to, co bude třeba, a hned za tebou přijdu, a pak něco podniknem, co?"

Opět jsem jenom přikývnul. Nechci mluvit.

„Tak jo, já jdu.. A hlavu vzhůru, bude jenom líp" zvednul se z gauče.

„Hm" pronesl jsem s kamenným výrazem.

Josh se na mě podíval, usmál se a potom odešel.

Sbouchnutím dveří mi zamrazilo. Zase sám.

Ale jak jsem už říkal, Josh je vážně úžasnej člověk. Že to se mnou drží v dobrým i ve zlým. Byl tady pro mě, když se to všechno stalo, byl tady pro mě, když jsem se poprvý říznul, a je tady pro mě i teď. Fakt skvělej kamarád, takového by chtěl každej.

Kamarád?

Nebo..

Nebo ne?

▪o něco později▪

Je to tady strašný. Nesnáším, když musí odejít.

Rozmazání tvář, ta zrůda, mi potom vymílá duši pořád víc.

Šel jsem do koupelny a s chladnou tváři si udělal pár novejch řezů na ruce. Bolest? Jizvy? To je mi už jedno.

Jsem strašně nervózní. Ťapkám si to po baráku, z místnosti do místnosti, prohlížím si nábytek, dívám se z okna.