Sama proti všem

I.

Zpocené a špinavé kaštanové vlasy se lepily k jejímu obličeji. Oči, které dřív byly plny života a radosti s barvou šťavnaté trávy těšily všechny okolo, zcela pohasly. Radost vystřídal smutek a bolest, život vystřídala smrt. Slané slzy skrápěly podlahu i svěrací kazajku tvrdící, že je šílená.

Téměř neustávající déšť rozmočil zem a ta se proměnila v bludiště blata a kaluží vody. Slunce schované za tlustou pokrývkou dešťových mraků odmítalo vylézt a ukázat světu své paprsky. Tiché londýnské ulice bez lidí působily opuštěně. Všichni raději zůstali doma a ven vycházeli jen v opravdu nutných případech. Celý svět jako by ztratil barvy. Vše tvořili pouze odstíny šedé a bílé.

Kelcey spolu s dalšími chovanci seděla v kroužku na bílých židlích. Paní doktorka o něčem povídala. Na začátku posezení se zmínila, že je důležité, aby ji všichni pozorně poslouchali. Ona ale jejím slovům nevěnovala mnoho pozornosti. Stará košile jí byla velká, a tak její tělo zakrývala skoro až po kolena. Očima provrtávala podlahu. Všechno v jejím domově bylo bílé. Stěny, židle i povlečení. Jako by jinou barvu neznaly.

                                                                                     ~

V mysli právě pobíhala po mýtině u lesa. Nevnímala, že ji mokrá tráva na bosých chodidlech studí. Vše bylo tak krásné. Vysoko v korunách stromů pěli ptáčci své písně, po modré obloze se honili beránci a sluneční paprsky probouzely celý les ze spánku.  Bylo to tak opravdové. Vzduchem poletovali barevní motýlci a zelení obři se mírně pohupovaly v ranním vánku, jako by tančili. Svalila se do svěží trávy a pozorovala modrou klenbu oblohy nad sebou. Její tvář zdobil ten nejnádhernější  úsměv. Byla šťastná. Poprvé v  životě okusila ryzí radost. Najednou se z lesa vynořila srnka. Za ní vesele poskakoval malý koloušek. Ach, ten byl tak roztomilý. Došli až na mýtinku, kde se s chutí pustili do snídaně. Šťavnatá ,čerstvá tráva jim určitě musela chutnat. Mladého srnečka jídlo za chvíli omrzelo. Nejdříve jen skotačil kolem maminky. Brzy se, ale osmělil a vydal se prozkoumat paseku. Radostně běhal sem a tam, honil se za motýly a schovával se mamince v lese. Ta svého syna stále koutkem oka pozorovala. Moc dobře věděla kde je schovaný. Ozvala se rána. Srna sebou trhla a dala se na zběsilý útěk. Malý kolouch, schovaný za kmenem stromu, si nevšiml, že jeho maminka zmizela a když po nějaké chvíli  vyskočil ze své skrýše, zjistil že je sám.  Jeho oči těkaly  po celé mýtině.Vyděšeně se rozběhl  po palouku a naříkal. Bylo jí ho líto. Byl jako ona. Taky ztratil rodinu. Během jedné krátké chvíle se mu zhroutil veškerý svět. Pomalu se k němu přiblížila. Svýma velkýma černýma očima ji zkoumal od hlavy k patě. Zastavila se a čekala, jak srneček zareaguje. Několik minut jenom stál a se strachem v očích ji pozoroval. Nakonec se odvážil a opatrnými krůčky se vydal jejím směrem. Stál těsně u ní. Natáhla ruku a ucítila jeho dech.

                                                                                        ~

Kelcey. Slyší mě?" Vrátil ji zpět do reality hlas doktorky.

Cítila na sobě pohledy všech přítomných. Sama se, ale neodvážila zvednout oči od země. Hlavu měla stále plnou malého opuštěného srnečka.

Potřebuji, abys spolupracovala. Pověz nám, co se ti dnes večer zdálo."

P-P-Přišel za mnou nějaký mu. Mohlo mu být tak čtyřicet. Po jeho tvářích stékali slzy. Říkal, že to on to všechno zavinil. Prý mohl zachránit milióny lidí. Prý mohl zachránit svět před zkázou. Jen kdyby se v ten okamžik rozhodl správně. Rozhodl správně a vystřelil na bezbranného vojáka." Popsala svůj dnešní sen. 

Zbytek posezení se zase toulala myšlenkami někde jinde. Někde v okolním světě. Někde kde byla volná. Po dlouhých dvou hodinách vyšetření skončilo. Byl čas večeře.

Pomalým krokem se dobelhala do jídelny. Vzala si talíř s kaší a usadila se ke stolu. Notnou chvíli jen tak seděla a pozorovala protější stěnu. Ze zkoumání ji probral až Mettův pozdrav.

Odsunul židličku a posadil se naproti ní.

Mettie byl sedmnáctiletý kluk ze severní části Londýna. Bál se lidí, stínů i hlasů. Bál se víceméně všeho. Ona byla jediná osoba, se kterou se kdy dokázal bavit. Jeho tmavé vlasy trčely neupraveně do všech stran a silně kontrastovali s prostředím psychiatrické léčebny. Oči barvou připomínající hořkou čokoládu ji starostlivě pozorovali.

,,Stalo se něco Kelcey? Jsi nějaká zaražená."

,,Nic se nestalo, jen mě zase někdo navštívil. Mám strach... Každý kdo přijde, řekne, že se stane něco zlého, že spousty lidí zemřou. Co když to je pravda?"

Neboj se, jsem tu s tebou. Nikdy tě neopustím."

Nad to větou se musela zasmát, ale nahlas nic neřekla. Jen se usmála tím, co nejopravdovějším úsměvem.

Venku se setmělo a na temnou oblohu se vyhoupl úzký srpek měsíce. Brzy se objevili i první hvězdy, které posely oblohu jako mušle na břehu moře. Stromy tančili ve slabém vánku. Měkké světlo vycházelo z oken domů, kde se sešli rodiny u stolu k večeři. Z talířů na kterých se válel nebezpečně vyhlížející hrášek, bramborová kaše a kus masa. Typické britské jídlo, odporné. Britové prostě neumějí vařit, na rozdíl od Francouzů.

Ozval se zvonek ohlašující večerku. Všichni poslušně zamířili do svých pokojů a uložili se ke spánku. Jen Kelcey ležela v posteli a pozorovala za zamřížovaným oknem svět rozprostírající se tam venku, venku za zdmi léčebny. Nakonec ji šum větru a tlumený štěkot toulavých psů, ukolébal ke spánku.