Sama proti všem

IX.

Měsíce rychle ubývaly a dny se stále zkracovaly. Podzim předal moc zimně, venku se ochladilo a ulice poprášil první sníh. Vánoce se blížily nezastavitelným tempem. Děti se těšily na dárečky a psali své dopisy Santovi. Domy zdobily svítící řetězy a jiné vánoční dekorace.

Kelcey stála u okna a pozorovala okolní svět. Vzduch voněl cukrovým a všude byl slyšet zpěv vánočních koled.

„Ahoj. Přišel jsem se rozloučit. Vím, že jsi pro mě před tím hodně znamenala, tak bych ti za to chtěl poděkovat." Ozval se za ní Mettieho hlas.

„Takže tě pouští? Kam půjdeš?"

„Ano, konečně budu volný. Zkusím si najít práci a koupím si nějaký domeček."

„Tak hodně štěstí. Ahoj." Rozloučila se, aniž by odtrhla pohled od venkovního světa. Byla si jistá, že kdyby se otočila, rozplakala by se. Nechtěla před ním vypadat slabě. Ani nevěděla proč.

Mettie chvíli postával v jejím pokoji. Čekal, že se otočí se slzami v očích, obejme ho. Od operace se změnila. Nebyla to ta Kelcey, kterou znal. Jako by se změnilo její srdce v kámen. Nic na sobě nedávala znát. Žádné city, emoce, nálady. Jako by byla jen obal bez duše. Stál tam tiše a jediný zvuk, který se nesl místností, byl jejich dech. Pak se bez varování otočil a odešel.

Kelcey stála u okna a pozorovala okolní svět. Po tvářích jí tekly slzy. Proč? Co to znamená? Co bylo mezi mnou a tím klukem? Vířilo jí hlavou nespočet otázek. Milovala ho? Miloval on ji? Chodila s ním, nebo byli jen kamarádi? Toužila dozvědět se odpovědi. Ty však nepřicházely. A ona si nic z toho nepamatovala. Jako by se něco stalo a z její mysli vymazalo půlku života. Nepamatovala si nic od doby, kdy se probudila v autě s dvěma doktory. V tichosti stál tam za ní, jako by čekal, až se otočí. Pak najednou beze slova odešel. Teprve teď, když měla jistotu, že je sama, se otočila. Tváře měla od slz celé mokré. Odešel. Teď už se nikdy nedozví pravdu. Sedla si na postel a nechávala své slzy zkrápět podlahu i starou košili.

Vzpomněla si na deníček, co našla ve své náprsní kapse. Klekla na zem a poslepu rukou šátrala pod postelí. Konečně její dlaň narazila na nějaký předmět. Pevně ho sevřela a vytáhla ven na světlo. Otevřela ho a znovu spatřila prapodivné stvoření na první stránce. Otočila list. Celý deníček byl plný obrázků démonů. Kdo je asi nakreslil a proč jsem to nosila v kapse? Napadlo ji. Pomalu otáčela stránky a s úžasem si prohlížela pečlivě kreslené skyci démonů. Do klína jí vypadl poskládaný papír. Rozložila ho. Byl to dopis. Pro ni od Mettieho. Začala pomalu číst první řádky. Najednou se však zarazila. Je to správné? Připadala si, jako by někoho šmírovala. Vždyť ten dopis nebyl pro tuto Kelcey. Neměla by lézt do soukromí někoho cizího. Pokušení jí však nedalo a opět se vrátila ke čtení. Brzy pochopila, co měl Mettie namysli tím, že pro něj byla důležitá. Konečně pochopila, jaká byla. Kým byla. Naděje že přestane bloudit ve své mysli a konečně najde správnou cestu, ji dodala energii. Rázně vstala a vyběhla ze svého pokoje. Řítila se chodbou jako tornádo. Nevnímala cestu. Potřebovala ho. Musela se mu omluvit, obejmout ho. Potřebovala jeho pomoc. Nemohla ho ztratit. Náhle se před ní objevil doktor Bell. Nestačila dostatečně včas zareagovat a narazila do ně. Zakopla a spadla na tvrdou zem. Její tělo se celé třáslo.

„Kam se tak ženeš? Víš, že po chodbách se neběhá." Promluvil na ni, mezitím co jí pomáhal vstát.

„Omlouvám se, pane doktore. Nevíte, kde bych našla Mettieho?"

„Ten před chvílí odešel. Myslel jsem, že se za tebou byl rozloučit." Vysvětlil jí

„Byl, ale já jsem nevěděla...Musím se mu omluvit, potřebuji –." Větu přerušil její vzlyk a ona se bezmocně sesunula k zemi. Prohrála. Už nenajde správnou cestu. Její mapa se ztratila. Shořela a proměnila se v popel. Už ho nikdy neuvidí.  Kdyby jen tehdy ten deníček neodhodila. Kdyby jen tušila. Stačilo tak málo. Po tvářích jí stékaly potůčky slz a při každém vzlyku se její tělo otřáslo. Doktor klečel na zemi vedle ní a snažil se ji uklidnit. Moc dobře si však uvědomoval, že se mu ji uklidnit nepodaří. Bylo mu jí líto. To on ji zabil. To on jí vzal vše, co znala a měla ráda. Vzal jí vzpomínky, pocity i emoce a udělal z ní jen obal. Obal, který nežije, jen čeká, až bude moci odejít. Věděl, že za všechno mohl on. Připadal si hloupě. Nejdřív zničil Mettieho a teď i ji.

Kelcey seděla na posteli a v ruce svírala nůž, který tajně vzala z jídelny. Svit měsíce dopadal na jeho čepel, která teď zářila jako drahokam. Věděla, že takhle už nemůže dál. Už nemá šanci najít tu správnou cestu. Navždy zůstane jen skořápkou bez citů a emocí. Nepřipadala si jako člověk, spíš jako robot. Vše dělala mechanicky, nepřemýšlela nad tím. Nic ji neudělalo šťastnou. Neměla city. Její ruka se mírně třásla. Vyhlédla ven z okna a spatřila měsíc. Měl v sobě něco magického. Na nebi kolem něj zářily malé hvězdičky. Nádherná noc, pomyslela si.

„Tíichá noc, sváátá noc..." zaslechla kousek z vánoční koledy.

Bylo 24.12. 1939. Nastali ty tolik očekávané Vánoce. Děti dychtivě čekaly na dárky. Jejich oči zářili, právě tak, jako ty hvězdičky na obloze. Zhluboka se nadechla a pozvedla stříbrný nůž. Pevně sevřela víčka a vybavila si jeho tvář. Tmavé vlasy lemovaly  pohublý obličej s ostře řezanými lícními kostmi. Čokoládové oči ji starostlivě pozorovaly. Myslela na něj.

Se smutným úsměvem, slzami, jež jí stékaly po tvářích a pevně zavřenými víčky pozvedla nůž a vrazila si ho do prsou. Z rány začala vytékat rudá krev. Bílá košile se zbarvila krví. Tělo kleslo na postel a zůstalo nechybně ležet. Byl konec. Konečně se mohla odpoutat od země. Konečně byla volná.