Sama proti všem

II.

Venku se již začínalo rozednívat. Sluneční kotouč pomalu lezl z pod své peřiny z mraků. Slavíci zpříjemňovali ráno svými melodickými hlásky.

Ručička na hodinách poskočila. Bylo za patnáct minut šest hodin ráno, když se Kelcey s leknutím probrala z neklidného spánku. Její hrudník rychle klesal a zase stoupal a po spáncích jí ztékali kapičky potu. Byl to jen sen, jen zlý sen. Nic víc, pokoušela se marně uklidnit své roztřesené ruce. Obrazy z noční můry se jí stále míhaly před očima.

                                                                                ~

Letadlo se vznášelo vysoko v oblacích. Jeho boky zdobil černý znak na červeném poli. Městečko Kingstown z té výšky vypadalo, jako by bylo postaveno z kostek. Zatímco vysílačka v letadle dala pilotovi rozkaz k akci, dole ve městečku právě vstávali obyčejní lidé. Nastal nový den. Plný sluníčka a pohody. Nikdo z obyvatel netušil, že pro mnohé z nich také bude dnem posledním. Z letadla spadla bomba a nezastavitelně se padala z nebes. Za pár okamžiků se ozvala obrovská rána. Výbuch. Domy hořely a řítily se k zemi. Vyděšení lidé pobíhali po ulici. Vysoko na obloze byly vidět obrysy letadel. Bomby padaly k zemi, ničily a zabíjeli. Matky tiskly svá dítka na hruď, ve snaze je ochránit. Vzduch byl nasáklý pachem strachu, bolesti a smrti.

                                                                                 ~

Na chodbě se ozvaly kroky, které se pomalu blížily k jejímu pokoji. Seděla na posteli a nepřítomně pozorovala protější zeď. Ozvalo se cvaknutí zámku a vzápětí se dveře pomalu otevřely. V nich stál doktor Bell. Jeho snědé tváři, porostlé jednodenním strništěm vousů, dominoval milý úsměv.

„Kelcey, pojď se mnou. Čeká tě léčba. Neublížíme ti, neboj se."

Beze slova se zvedla a vyšla za doktorem na chodbu. Prošli ubytovnou a společnou místností. Pak se po schodech vydali dolů, do podzemí. Tady bylo pár pokojů pro těžce nemocné nebo problémové pacienty. Nějakou dobu tady strávil i Mett. Vůbec mu to nezáviděla. Tady v pokojích prý nejsou žádná okna. Bez oken by nepřežila. Nedovedla si představit, že by nemohla pozorovat hvězdy ani červánky na obloze.

Aniž si to uvědomila, prošli celou chodbou. Doktor otevřel dveře a oni vstoupily do malé místnosti. Většinu místa v ní zaujímala postel s koženými řemeny, vedle níž postávalo několik přístrojů s různými kontrolkami. Sotva si lehla na postel, přiskočily k ní dvě sestřičky a koženými řemeny ji připoutali, tak aby se nemohla pohnout. Doktor jí na hlavu nasadil jakýsi přístroj. A pak jí náhle projela jejím tělem ohromná bolet. Chtěla křičet, ale až teď si uvědomila, že má v puse roubík, který jí v tom zabraňuje. Přišlo jí, že takovou bolet její tělo nemůže snést, že se musí rozletět na kousíčky. Sotva sestřičky rozepnuly řemeny, se její tělo začalo třást. Nevědomky jí škubali všechny části těla. Její mysl byla jako v mlze. Nedokázala myšlenku udržet v hlavě. Pokaždé se rozplynula jako mrak. Připadlo jí, jako by to tělo nebylo její. Vše zčistajasna rozplynulo. Už nebylo nic, jen nekonečná temnota. Upadla do bezvědomí.

                                                                                 ~

Pomalu zvedla ruku a opatrně pohladila srnečka. Jeho oříšková srst byla hebká jako samet. Společně si lehly do trávy a pozorovaly mraky. Srneček se už nebál a klidně ležel vedle ní a pozorně ji poslouchal. Ona mu mezitím vyprávěla příběh o chlapečkovi jménem Tobias, kterému však všichni říkali Tim.

,,Byl to malý kluk s kudrnatými vlasy. Rád si hrával v lese vedle honosného domu, kde bydlel se svojí maminkou, tatínkem a straší sestřičkou. Jednoho dne se na, asi kilometr vzdáleném, pahorku za domem objevili zlý lidé. Bylo jich mnoho. Měli železné domy, které se pohybovaly a na zádech nesly pušky. Sestřička tehdy nebyla doma, neboť se vydala na vyjížďku se svým koněm. Maminka strachy tiskla nebohého Tima na svou hruď. Ozvala se rána, kterou následovaly další a další. Zlí muži s křikem, rvoucí uši, padaly k zemi, jako šišky ze stromů. Jejich těla zůstávala nehybně v trávě, zbarvené krví. Tim lapal po dechu, matčin hrudník mu však dýchání stále více ztěžoval. Potřeboval se nadechnout, ale nešlo to." Náhle se zarazila. Srneček zvedl hlavu, jako by čekal, co bude dál. Věděla, jak příběh skončí. Chlapeček se udusí a matka žalem umře. Urputně se pokoušela najít tomu příběhu šťastný konec, ale nic ji nenapadalo, vlastně ani nevěděla, odkud ten příběh zná...

„V lese se objevila sestra na svém koni. Seskočila z něj a odtrhla brášku od matky. Tim se lačně nadechl čerstvého vzduchu a mile se usmál. Maminka se děsem celá klepala a z očí jí tekly slzy. Vrhla se ke svým dětem a láskyplně je objala. A to je konec příběhu, a jestli neumřeli, tak tam spolu žijí dodnes." Dokončila své vypravování. Porozhlédla se po mýtince, přičemž zjistila, že sluníčko už zapadlo a začalo se smrákat. Srneček vedle ní klidně pospával. Sundala si potrhaný svetřík a přikryla ho.

,,Jak ti mám říkat?" zeptala se spíš sama pro sebe. Po nějaké době ji to napadlo. Budeš Tobias, jako ten kluk z toho příběhu. Náhle se za keříkem něco pohnulo. Trošku se lekla, ale když z něj vylezla srna, Tobiasova matka, oddechla si. Rozvážným krokem přišla až k nim a položila se vedle svého syna. Jemně do něj šťouchla čumákem, aby se ujistila, zda je v pořádku. Pak své oči zvedla k Kelcey. Kývla hlavou, jako by jí děkovala...

                                                                                   ~

Když se probrala z bezvědomí, byla už zpět ve svém pokoji. Venku byl nový den. Celé tělo ji bolelo a v hlavě jí nepříjemně hučelo. Pomalu se posadila na posteli a vstala, avšak její nohy ji neposlouchaly. Pokoušela se udělat krok, ale nešlo to. Jako by patřili někomu jinému. Místo toho se podlomily a ona se zhroutila k zemi. Potřebovala najít Metta, potřebovala si s někým promluvit o tom příběhu. Bála se. Poprvé v životě se bála o svoji rodinu, která ji zavrhla. Když vyprávěla ten příběh, měla jeho části před očima, jako by se dívala na obrázek. Poznávala mýtinu za domem, koně jeho sestry i Timovu matku. Bylo to, jako by se vrátila domů.

Konečně se jí podařilo ovládnout své nohy a vrávoravým krokem se vydala z pokoje. Dobelhala se, až do společenské místnosti kde ho našla. Seděl zády k ní a díval se ven z okna.

„Mette, potřebuji tvou pomoc."

Neodpověděl jí, pouze kývl hlavou, zatím co stále hleděl ven.

„Vyprávěla jsem jednomu srnečkovi příběh o klukovi jménem Tobias. Umřel."

„Kdo, ten srneček, nebo Tobias?" Otočil se k ní čelem a nechápavě se zeptal.

„Tobias, jeho matka vypadala stejně jako ta moje."

Pak bylo ticho. Nikdo z nich nedokázal vyslovit to slovo, ale každý myslel na to stejné. Bratr. Mlčky seděli, pozorujíc se na vzájem.

„Mette, já se bojím. Bojím se, že to byl můj br-atr." Odhodlala se jako první, ale hlas se jí nakonec přeci jen zlomil.