Sama proti všem

III.

Mett ležel na tvrdé posteli a snažil se nemyslet na bytosti kolem sebe. Všude je viděl. Démoni různých tvarů, velikostí i barev se schovávali na každém kroku. Nikomu o nich neřekl, ani Kecey o nich nevěděla. Bylo to jeho jediné tajemství, které před ní měl.

Právě pod ním si hověl démon velikostí odpovídající psu. Jeho rudé tělo zdobily dva ostny a dva páry nohou připomínající nohy kraba měl složené pod sebou. Svět pozoroval osma očima, z nichž každé mohlo, nezávisle na ostatních, mrkat. Celkový dojem doplňovala obrovská pusa plná špičatých zubů. Dával osobě vědět nepříjemným zápachem tlejícího masa a škrceným chrochtáním, které však nikdo jiný neslyšel. Jen on.

Aby je mohl lépe rozlišit, vytvořil si svůj vlastní systém. Rozdělil je do 3 skupin.

Do I. skupiny spadají démoni, kteří nedokážou člověka ovládnout, pouze ovlivňují jeho myšlení a patří k nejběžnějším. Jejich velikost běžně nepřekračuje velikosti koně. Většinou mají dva páry nohou a 8 očí. Jejich barva bývá nejčastěji červená, až hnědá výjimečně se mohou objevit i žlutí nebo oranžoví jedinci.

Démoni II. Skupiny jsou nebezpečnější. Tito dokáží za velkého úsilí ovládnout duševně slabší jedince. Velikostně jsou zhruba stejně velcí jako běžný králík. Nohy mívají pouze dvě a očí mají více než démoni první skupiny. Nejčastěji mívají různé odstíny modré barvy, které mohou přecházet až do fialova.

Poslední, III. Skupinu tvoří extrémně nebezpeční démoni, kteří jsou schopni ovládnout jakéhokoliv jedince. Tito zplozenci pekel jsou však vzácní. Bývají větší než sloni a jsou tedy největší ze všech démonů. Jejich počet nohou a očí je neurčitý. Ale poznáte je jednoduše díky jejich typické zelené barvě. Vždy za sebou zanechávají slizovou stopu.

Poslepu sáhl pod polštář a vytáhla notýsek s tužkou a začal do něj kreslit. Vedl si tajný deníček, do kterého si každého démona, kterého potkal, nakreslil, popsal ho a pojmenoval. Když dokončil rychlý skic Kepittinga (tak toho démona pojmenoval), jal se ho podrobně popisovat.

                                                                                ~

Zvláštní pán si vykračoval po ulici. Jeho tělo halil dlouhý černý kabát a na hlavě mu seděl klobouk v barvě havraního peří. Opíral se o dřevěnou hůlku, jejíž vyřezávaná rukojeť byla zdobená zlatem. Zašel do malé uličky, kde byl dům s cedulí Sex bar. Vešel dovnitř a sotva si odložil kabát, přiskočila k němu dívka. Hnědé vlasy měla zapletené v copu. Než stačila cokoliv říct, neznámý přikývl, a tak si ho odvedla do jednoho z pokojů. Položila ho na postel a než se nadál, její pevně tvarovaný zadeček přistál v jeho klínu. Svět kolem nich se rozplynul. Jako by jeho existence nebyla podstatná.

Ráno, když se Margaret probudila, našla vedle sebe lísteček. Písmenům, jež na něm byly úhledným písmem napsány, nerozuměla. Neuměla číst. Vedle lístečku leželo několik mincí. Zvedla se z postele, sebrala svůj výdělek a sešla zpět dolů do přijímací místnosti, čekajíc na dalšího zákazníka. Nenáviděla svůj život, ze srdce nenáviděla svoji práci, ale co zmůže chudé, opuštěné 17 leté děvče, které neumí číst ani psát. V bezcitném Londýně nebylo pro takové jiné místo. Byl to krutý osud mladé osiřelé dívky.

Dny se přehouply v týdny a týden se brzy změnil v měsíc. Čas plynul jako voda v Temži. Nezastavitelně, stále a jen kupředu. Margaret se přitížilo. Bylo jí špatně, často zvracela. Taky měla pocit, že se její bříško zvětšilo. Až měsíc po schůzce s neznámým pochopila, že je těhotná. To byl konec. Dítě neměla šanci uživit, neuměla se o něj postarat. Celý svět se jí v ten okamžik zhroutil. Kdyby neznámý pán dodržoval pravidla a použil ochranu, nic z toho by se nestalo. Její obyčejný život by plynul dál.

Uplynulo 9 měsíců a ona porodila syna. Byl zesláblý a pohublý, ale živý. Dala mu jméno Mettie. I když bylo těžké sehnat dostatek jídla, byla šťastná. Konečně měla rodinu. Brzy z něj vyrostl roztomilý klučina. Tmavé vlasy zdědil po otci, po matce měl zase velké čokoládově hnědé oči. Jídla však bylo čím dál méně, dřív se jí podařilo vydělat na půlku chleba, teď sotva zaplatila krajíc. Jedna její kamarádka jí tehdy poradila, ať otce zažaluje, za to, že nedodržel pravidla. On za vše přece může. Dlouho o té radě přemýšlela, ale nakonec jí nic jiného nezbylo. Našla si v seznamu hostů jeho jméno a zažalovala ho. Dlouhou dobu se nic nedělo. Dny plynuly dál a dál. Až potom během jedné listopadové noci se vše nenávratně změnilo. Tehdy mu byly teprve 2 roky. Venku byla vlhká zima. Slunce již dávno zapadlo a on klidně putoval svojí snovou krajinou schovaný pod starou dekou.

Margaret seděla na ulici a pozorovala noční Londýn. Nemohla usnout. Náhle se z postranní uličky, vynořili tři temné postavy. Došli až k ní a surově ji srazili na zem. Její tlumený výkřik ho probudil. Byl to on. Jeho otec. Matka mu o něm někdy vyprávěla. Říkala, že měl temný plášť a na hlavě klobouk stejné barvy. Opíral se o dřevěnou hůl, jejíž rukojeť byla zdobená zlatem. Právě takovou hůl měl pán stojící nad jeho matkou. Zakryl si ústa rukou, aby zabránil výkřiku.

Muži neměli slitování. Surově mlátili ji, dokud hlína na ulici nenasákla její krví.

„Kdo si myslíš, že jsi, ty šlapko jedna mizerná?! Myslíš si, že mě můžeš z něčeho obviňovat? Ty jsi jen špína, která se snaží z mích kapes vyloudit nějaké peníze! Jestli tu žalobu nezrušíš, zabiju tě! Rozumělas?!" Vyštěkl na ni muž podrážděně.

Než zmizel v temnotě noci, přetáhl ji dřevěnou holí.

Matka ležela na ulici a její tělo se svíjelo v bolestech. Vyběhl zpod deky a klekl si vedle ní. Ruce měla plné modřin a jedna velká se jí rýsovala i pod okem. Po čele jí stékal pramínek krve špinící její potrhanou halenku. Nevěděl co dělat. Po tvářích mu tekly slzy.

Ráno už byla jeho matka mrtvá. Její studené dělo nehybně leželo uprostřed ulice, jako připomínka včerejšího zločinu.

Stal se z něj sirotek. Tehdy spatřil první démony.

Nějakou dobu žil s kamarádkou své matky, ta ho pak ale vyhodila, s tím že má žebrat jinde, že sama nemá co do pusy dát. Toulal se po ulicích a kradl. Bůh mu nadělil krutý a nemilosrdný život. V 6 letech se dostal do sirotčince U Svaté panny Marie. I tady bylo jídla málo. Každý den společně s ostatními sirotky tvrdě pracoval. Rozbíjel kameny. Uklízel, pral i zašíval. Odměnou mu byla tvrdá postel a miska s řídkou polévkou. Každý den na tomto světě byl pro něj peklem. Nikdy nepoznal radost, štěstí, lásku. Děsil se všeho a všech. Bál se démonů, které viděl a ostatní ne. Proč já, proč zrovna já? Ptával se sám sebe často. Ani v sirotčinci nezůstal dlouho, po 4 letech ho poslali do psychiatrické léčebny The Niveus house. Tady potkal jedinou osobu, které věřil, Kelcey. Démoni se od ní drželi dál, jako by je svojí čistotou odpuzovala. Bylo mu tehdy 11 let. Konečně si našel kamarádku. Konečně našel někoho, komu se mohl svěřit a ulehčit tak svému trápení. Možná někdy, až přijde správný čas, řekne jí o démonech, kteří jsou všude kolem a doprovází každého na jeho pouti životem.