Sama proti všem

VI.

Bílé auto nadskakovalo na polní cestě. Zatím co ho vezli neznámo kam, psal něco do svého deníčku. To ona ho naučila číst psát i počítat. Kelcey. To ona mu darovala život. Život, který konečně za něco stál a ve kterém byl šťastný. Možná, že ji už nebral jako kamarádku, spíš jako sestru. Možná že do ní byl kdysi bláznivě zamilovaný, ale teď mu došlo, že takhle je to nejlepší. Takhle to je správné. Otočil list a začal psát dopis. Dopis pro ni. Jindy tolik úhledné písmo, kazilo nadskakující auto. Vyhlédl z okna a spatřil ceduli ukazující kamsi před ně, dopředu. Velkým tiskacím písmem na ní stál nápis "Lobotomie". Pod ním bylo menším písmem napsáno jméno doktora. Teď už věděl, že pokud se vrátí, už nikdy nebude jako dřív. Bylo mu to líto. Chtěl ji obejmout, pohladit po sametových vlasech. Chtěl jí toho tolik říct. Říct jí o démonech i to, že ji miluje. Nešlo to a už nikdy to nepůjde. Svoji příležitost tolikrát promarnil a teď už je pozdě. Už nikdy se nebude na svět dívat stejnýma očima. Dneska Mettie Donnelly zemře a zrodí se nový.

Auto se škubnutím zastavilo. Doktoři otevřeli dveře a pokynuli mu, aby vystoupil. Všude kolem nich byla louka, jen kus za velkým domem se ježily vysoké borovice. Prach z příjezdové cesty, po které sem přijely, nyní poletoval vzduchem. Kéž by tak mohl utéct před svým osudem. Kéž by se mohl rozběhnout po louce a zmizet v hustém lese.

Těžké dřevěné dveře se otevřely a objevila se v nich tvář mladého muže. Bradu měl dohladka oholenou a vlasy v barvě uhlí pečlivě učesané. Vyžehlené sako, vyleštěné boty budili dojem, že má dostatek peněz. Přitom to byl, jen pouhý komorník.

„Pojďte dál, doktor Hibbles Vás již očekává." Vybídl nás.

Vešli  dovnitř a ocitli se v obrovské hale. Před nimi bylo obrovské schodiště, které obcházelo vysokou palmu, jejíž koruna sahala až do druhého patra, kde se obě schodiště spojovaly. Schody byly pokryty červeným kobercem, stěny tak tak unesly tu spoustu obrazů a jeleního paroží, kterými byly ozdobeny.

Doktor stál na schodech, jednou rukou se opíraje o dřevěné vyřezávané zábradlí. Světle hnědé vlasy prorůstaly bělostné prameny a obličej brázdilo několik mělkých vrásek. Sešel ze schodů a přivítal se s mým doprovodem. Pak jim pokynul, aby ho následovaly. Vstoupili  do pokoje s bílým kachličkovým obložením. Stropu dominoval velký lustr, který celou místnost dostatečně osvětloval. Nikde nebyla okna, až na starou postel a malý stoleček se spoustou nožíků, pinzet a dalších operačních nástrojů, byl pokoj naprosto prázdný. Nastala ta chvíle, kdy se musel nadobro rozloučit. Až se vrátí, už to nebude on.

Zavřel oči.

                                                                            ~

První si vybavil krásnou louku se svěžím potůčkem, jehož voda se žene přes kameny stále vpřed a zpívá svoji líbeznou uklidňující píseň. Na louce stála zády k němu jeho matka. Pozorovala les před sebou, zatím co si jemný vánek pohrával s jejími vlasy a bělostnými šaty, které se kolem jejich nohou vlnili jako peřeje. Rozběhl se k ní. V obličeji měla smutný výraz, jakmile ho však spatřila, usmála se. Vrhl se do její náruče a hlavu jí položil na rameno. Hladila ho po rozcuchaných vlasech i po zádech. Nevšímal si démonů, kteří byli všude kolem.

„Neboj se, ničeho se neboj." Uklidňovala ho svým medovým hlasem.

Pak se jeho představa rozplynula.

Společně s Kelcey stál před psychiatrickou léčebnou. Před nimi byl celý svět, ale oni stáli na místě, neschopni udělat krok vpřed. Mraky nad jejich hlavami potemněly a zpustil se z nich prudký déšť. Zmáčel její vlasy i oblečení. Kapky jí stékaly po tvářích, připomínající slzy.

„Miluji tě." Prolomil nekonečné ticho.

Usmála se a svýma zelenýma očima pečlivě zkoumala každý centimetr jeho tváře.

„Já tebe taky. Mettie prosím, slib mi jednu věc. Neopouštěj mě. Bojím se..."

Chtěla ještě něco říct, avšak její hlas přerušil zvuk alarmu. Sotva se rozezněl, rázem bylo celé město na nohou. Všichni se utíkaly schovat do sklepů a bezpečných úkrytů. Každý věděl, že až se opět slunce dotkne země a oni vylezou, už nebude jejich město jako dřív. Všude se budou povalovat sutiny rozbořených domů.

Pevně ji sevřel ve svém náručí a opatrně ji políbil. Neucukla. Okolní svět se v ten moment rozplynul. Byli jen oni dva. Nenaplněná láska a touha byla silnější, než strach ze smrti. Stáli tam v dešti a vášnivě se líbali. Rozhlas náhle utichl. Nad městem se vznášelo několik nepřátelských bombardérů. Bomby dopadaly na domy i do parku. Výbuch zničil vše, co mu stálo v cestě...

                                                                            ~

Když své oči  otevřel, vrátil se zpět do honosného domu. Doktor se mezitím převlékl a teď měl na sobě plášť. V ruce držel desku s notýskem a něco si pečlivě zapisoval. Položil se na postel. Brzy se objevila i sestřička. Blonďaté vlasy měla svázané v pevném drdolu. Doktor mu nasadil na pusu nějaký přístroj. Udržet oči otevřené bylo pro něj čím dál tím těžší.

„Miluji tě. Omlouvám se, že svůj slib nedodržím... Sbohem Kelcey, neboj se ty vyhraješ. Věřím ti." Zašeptal, těsně před tím než se jeho víčka opět nadobro zavřeli. Všude kolem bylo černo. Nic jen černočerná temnota, která ho pohltila.

Přivezli ho zpět do léčebny. Bez sebemenších náznaků života ležel několik dní ve své posteli. Jeho ztěžklá víčka se nedala otevřít. Jako by na nich bylo závaží. Kelcey ho mnohokrát byla navštívit. Seděla vedle jeho postele a držela ho za ruku. Věděla,  že až se probudí, už to nebude on.

Otevřel své čokoládově hnědé oči. Kde to jsem? Kdo jsem? Vířilo mu v hlavě spousty otázek, na které však nedokázal najít odpověď. Ml pocit, že toto není on. Že toto tělo není jeho. Že on byl někdo jiný. Ale kdo? Kamarád? Přítel? Syn, či vnuk? Nedokázal si vzpomenout na nikoho ani na nic. Připadal si prázdný, jako by byl jen obal, ale nevěděl čím tu prázdnotu vyplnit. Otevřeli se dveře. Stála v nich krásná dívka. Kaštanové vlasy jí sahaly do půlky zad a zelené oči si ho starostlivě prohlíželi. 

„Mettie." vydechla s úlevou a objala ho.

„Kdo je Mettie? Kdo jsi ty?" S nechápavým výrazem ji pozoroval. Její úsměv jakoby zamrzl. Potůčky slz ztékaly po jejích tvářích 

„Ty si mě nepamatuješ? Já jsem Kelcey. Tvá kamarádka...." Vysoukala ze sebe a se slzami v očích vyběhla z jeho pokoje.