Sama proti všem

VIII.

Modrá obloha se opět schovala pod tlustou peřinu tmavých mraků, ze kterých se občas spustil déšť. Po celém Londýně se povalovala nepropustná mlha. Bylo vidět jen bílo, žádné domy, stromy, kostely. Nic, jen nekonečné bílo.

Otevřela své oči a zjistila, je v autě, které jede po rozbité polní cestě. Naproti ní sedli dva doktoři a v tichosti se bavili. Nevšimli si, že se Kelcey již vzbudila, tak toho využila a předstírala, že stále spí. Třeba se jí podaří utéct. Pomalu zvedla ruku a sáhla do své náprsní kapsy. Deníček od Metta, dopis i báseň byla na svém místě. Rozhodla se je nosit u sebe jako talisman. Nikdy ho neodkládala, stal se její součástí. Uběhl již týden, co ho dostala. Nový Mettie dělal velké pokroky. Jeho strach zmizel, podle doktorů byl vyléčen. Bude moci začít žít normální život tam venku. Venku za zdmi blázince. Tak trochu mu i záviděla. Bude volný. Bude moci dýchat čerstvý vzduch, rozběhnout se a prozkoumat celý svět.

Auto náhle se škubnutím zastavilo. Vyhlédla z okénka a uviděla velkou vilu. Měla pevné kamenné základy, na niž se k zatažené obloze tyčila dřevostavba. Písčitá příjezdová cesta ústila na malou plochu před domem, jejíž prostředek zdobil květinový záhonek.

Doktoři jí pokynuli, aby vystoupila z auta. Venku  se oproti parnému létu znatelně ochladilo. Louka vedle domu postupně přecházela v les, který vypadal temně. Všude kolem ní bylo naprosté ticho. Ptáci nezpívali své každodenní písně. Vítr nehrál svoji melodii vysoko v korunách stromů, ani voda v potůčku, jež dělil louku na dvě části, nezpívala. Vše utichlo. Jako by svět zemřel.

Došli až ke vchodovým dveřím. Komorník jim úslužně otevřel a dovedl je za svým pánem, kterého představil jako, doktora Hibbese. Jeho světle hnědé vlasy poprášilo několik bílých pramenů, to však nezabránilo tomu, aby je měl pečlivě upravené podle poslední módy. Obličeji dominoval přátelský úsměv, který dodával pocit, jakoby se spíš jednalo o hodného dědečka, než o doktora. Od očí se mu rozbíhal vějíř mělkých vrásek. Odhadovala asi padesát let. Napadlo ji, jestli také bojoval ve Velké válce, jako její otec. Zajímalo ji, jaké to bylo. Otec o válce nikdy nemluvil. Nikdy jí neřekl, jaké to bylo, ani co všechno zažil.

„Půjdeme rovnou na věc. Kelecy následuj mne prosím." Vrátil ji zpět do reality doktorův hlas a aniž by čekal na její odpověď, vykročil rázným krokem. Musela popoběhnout, aby ho dohnala. Sešli dolů po schodech a dostali se do dlouhé chodby, osvětlenou blikajícím světlem. Všude byl hrobové ticho, jen jejich kroky se odráželi od stěn a rozléhali se celou chodbou. Připadalo jí, že jdou snad celou věčnost, než došli až ke dveřím.

Klika pod stiskem doktorovy ruky povolila a dveře se za doprovodu nepříjemného skřípotu otevřeli. Stěny místnosti tvořili bílé kachličky a uprostřed stálo nemocniční lůžko. Ve dveřích se objevili dvě sestry. Jedna z nich, s blonďatými vlasy, vezla stříbrný vozíček různým nářadím. Druhá donesla doktorovi bílý plášť, aby si neušpinil své kostkované sáčko.

Lehla si na postel a sestřička jí nasadila nějakou masku. Začal ji přemáhat spánek. Snažila se držet oči otevřené, ale brzy ji to připadalo takřka nemožné. Věděla, že jak mile je zavře, už se nikdy nevrátí. Tak jako Mettie. To sem ho odvezli. Tady ho zabili. A teď přišla řada i na ní. Po tvářích jí stékaly slzy.

Vzpomněla si na svoji rodinu. Viděla ji. Svoji matku i otce. Seděli v obývacím pokoji. Matka usedavě plakala i otec měl oči zarudlé od pláče. Ve zděném výklenku byl obrázek s její fotkou. Vedle ní ležela hořící svíčka, jež na obrázek vrhala míhající se stíny . Malá kytice z lučních květin, z části zakrývala fotku, jejíž roh byl převázán černou stuhou. Matka v ruce držela jejího starého plyšového medvídka. Pevně svírala jeho tělíčko, až jí klouby na ruce zbělali, jako by je posypal sníh. Otec ji něžně hladil po zádech a utěšoval ji. Zčista jasna se postavila a rozvážným krokem přešla až k výklenku ve zdi. Opatrně do něj posadila plyšového medvídka, hřbetem ruky si otřela slzy a smutně se usmála....

„Odpouštím ti, mami. Mám tě ráda, tati." Vydechla s upřímným úsměvem na tváři.

„A Mettie, promiň, že jsem ti to neřekla dřív, miluji tě." Řekla tichým hláskem těsně před tím, než se její oči zavřeli.

Auto nadskočilo tak silně, až se probudila. Otevřela své oči. Byla v autě, které ujíždělo po neupravené cestě. Rozhlédla se kolem sebe a všimla si, že není sama. Naproti ní seděli dva doktoři v bílých pláštích. Pokusila se posadit, ale její tělo ji odmítalo poslechnout.

„Kde to jsem? Kdo jsem?"

„Neboj se Kelcey. Jedeme domů. Za chvíli tam budeme." Uklidnil ji doktor.

Naznala, že nemá cenu se dál vyptávat a tak jen pozorovala strop auta. Jeli ještě dobrých dvacet minut, než se auto zastavilo. Doktoři jí pomohli posadit se a dovedli ji do pokoje. Všechno v tom domě bylo bílé. Zajímalo ji proč. Seděla na posteli a slepě pozorovala protější zeď, takže si ani nevšimla, že do pokoje vstoupil vysoký hubený pán. Klekl si na zem vedle ní a chvíli ji jen pozoroval.

„Ahoj Kelcey. Jak se dneska máš?"

Kývla hlavou, avšak nahlas neřekla nic.

„Já jsem doktor Bell. Nemusíš se mě bát. Pomůžu ti."

„Kdo jsem?" Položila doktorovi svoji otázku.

„Jsi Kelcey Olphelie Barthon. Dcera sira Brthona."

„Ne doktore, já nejsem ta Kelcey. Ji jste zabil. Vypadám jako ona,  přesto jsem někdo jiný. Nevím kdo. Mé nitro je prázdné. Hledám něco, ale nevím co. Bloudím, chodím v kruzích a ztrácím se. Já nejsem ta Kelcey, kterou jste znal. Jsem jako ulita, prázdná, mrtvá, bez emocí a citů. Vy jste mi vzal to, co hledám. Vy jste ze mě udělal to, co jsem teď."

„Může ti připadat, že jsem ti vše vzal. Ale není to tak. Vyléčil jsem tě. Víš, každý se někdy ztratí. Neví kudy kam, bloudí a chodí v kruzích. Můžeš zase najít správnou cestu. Tvůj osud není vyryt v kameni. Můžeš ho změnit. Můžeš být volná."

„Nemůžu. Nejde jen tak najít cestu ven. Ne bez mapy a tu jste mi vzal. Lidé nejsou jen orgány, kosti a krev, doktore. Tvoří je duše, pocity, nálady. Každý potřebuje něco, co ho dělá tím kým je. A vy jste mi to vzal a já nevím co to je. Nemůžu být volná a změnit svůj osud, když nežiji." Odpověděla mu, stále však pozorovala protější zeď.

Nastalo ticho. Nikdo z nich nepromluvil. Nakonec se doktor zvedl a beze slova odešel.

Připadala si prázdná. Jako by ji někdo zevnitř vydlabal. Jako by někdo vzal její část a spálil ji. Nebyla veselá ani smutná, šťastná ani nešťastná. Co to bylo za pocit. Necítila nic teplo, chlad, ani bolest.

Všimla si, že má něco v náprsní kapse. Sáhla do ní a vytáhla z ní malý deníček. Otevřela ho a na první stránce uviděla podivného tvora. ,,Sina je démon 2. skupiny. Většinou mívá tmavě modrou barvu..."Přečetla první řádek, protočila očima a deníček hodila pod postel.