Sama proti všem

V.

Doktor Bell stál před jejím pokojem a malým oknem ji pozoroval. Vzpřímeně seděla na posteli a pozorovala protější zeď. Stále na ní byli znát důsledky tvrdé výchovy u jedné z nejbohatších rodin Anglie, napadlo doktora. Pamatoval si na den, když ji přivezli, jako by to bylo teprve nedávno. Malá plačící holčička s dlouhými kaštanovými vlasy a zarudlýma očima v barvě jarní trávy. Týden odmítala vylézt z pokoje a nic nejedla. Připadala si ošizena a podvedena. Vepřovou panenku, šťavnatou svíčkou a teplé pečivo, vyměnili za tvrdý chléb, řídkou zeleninovou polévku či bramborovou kaši. Měl pocit, že ty svěží oči pohasly, jako by se z nich vytratil život.

„Kdo jsi? Co po mě chceš?" Promluvila najednou hlasem plných obav.

Doktor si chvíli myslel, že mluví k němu, pak si ale uvědomil, že stále upřeně sleduje prostor mezi postelí a zdí. Někdo tam byl. Někdo komu byly její otázky směřovány. Někdo koho doktor neviděl. Ale kdo?

Malá holčička stála před ní. Bylo jí sotva šest let. Vlasy měla stažené rudou stuhou do dvou culíků. Obličej však měla celý špinavý, šatičky potrhané a ruce i nohy do krve odřené. Jejímu medvídkovy chybělo jedno ucho a z plyšové hlavičky stoupal tmavý dým.

„Prosím, pomoz mi! Vrať mi maminku. Prosím, vrať mi ji." Opakovala stále holčička, nevšímajíc si její otázky. Zajíkala se a pokoušela se nebrečet.

Kelcey pomalu vstala a klekla si vedle holčičky. Ta odlepila svůj pohled od země a nyní na ni prosebně hleděla. Natáhla k ní ruku a opatrně, aby ji nevylekala, ji pohladila po hlavě. Náhle se jí zatmělo před očima a ona jako by se objevila uprostřed snu.

                                                                           ~

„Rusové jsou tady. Zachraňte se." Volali lidé, kteří panicky pobíhali po náměstí. Na nebi bylo vidět několik letadel, ze kterých padaly bomby, mezi ulicemi se míhali tanky. Stříleli do domů, stromů, do všeho. Město chránilo několik tisíc vojáků a spousty děl, ale ani těm se nedařilo zastavit drtivou sílu nepřítele. Udeřili a nebylo takřka možné je zastavit. Vojáci s pistolemi chodili městem a stříleli ženy, muže, děti i starce. Nebrali ohledy na prosby o slitování. Jejich pomsta neznala meze. Východy a únikové cesty ze sklepů, ve kterých se schovávali lidé, zavalily sutiny domu. Bez jídla a vody tam pomalu umírali.

„Berlín bude náš!" Vykřikl jeden voják odhodlaným hlasem a dobře mířenou střelou trefil muže, jež se proti němu řítil se starým mečem. Ani vykřiknout nestihl a už se jeho tělo klátilo k zemi a krev ozdobila chodník. Po ulici utíkala žena s malou holčičkou v náruči. Pokoušela se najít bezpečný úkryt pro sebe i svou dceru. Holčičku jsem brzy poznala, byla to ta samá holčička, co se mnou byla v mém pokoji. Její medvídek byl celý ohořelý a mamince oheň sežehl kus květovaných šatů. Voják, který před chvílí skolil muže s mečem, namířil na bezbrannou ženu hlaveň své pistole.

„Pro smilování boží. Nestřílej te! Co by si dcera beze mě počala?" Prosila nebohá matka o život.

Místo odpovědi stiskl voják bez zaváhání spoušť. Bez špetky emocí. Bez soucitu. Válka je krutá, nezná soucit, smilování ani milosrdenství. Zná jen smrt, pomstu, touhu po moci a vítězství.

Kulka letěla vzduchem snad celou věčnost, než zasáhla svůj cíl. Matka upustila svoji dceru a mrtvá klesla k zemi. Z rány na hrudi vytékala rudá krev.

„Odpust mi, Sofie, odpust mi." Vysoukala stěží ze sebe. Měla krásný medový hlas. Jako anděl. Její dcerka klečela vedle mrtvého těla své matky a pevně ji držela za ruku. Po tvářích se jí koulely slzy, které zkrápěly zem i matčino tělo.

Válka je zlá. Voják zamířil na vyděšenou holčičku a vystřelil. Její tělíčko se zhroutilo a spočinula vedle své matky.

Berlín se proměnil v peklo. Na zemi ležely mrtvoly, puch tlejícího masa se nesl vzduchem. Domy bez majitelů byly opuštěné a prázdné. Z ohořelých stromů a keřů zbyli jen zčernalé pahýly vykukující ze země. Berlín umřel.

                                                                            ~

Otevřela oči. Byla zpět v psychiatrické léčebně ve svém pokoji. Po tvářích jí tekly slzy. Teď už věřila. Věřila, že to nebyl sen, ale skutečnost. Věřila, že její předtuchy nejsou jen plané řeči, ale krutá budoucnost, které musí stůj co stůj zabránit.