• Hacker girl •

> Šest <

Pomalu dojdu k jedné z židlí a ještě jednou se rozhlédnu po místnosti. 

"Vážně?" Uchechtnu se, ale bolestí se ohnu a zapřu se o stůl, abych nespadla na zem. Ten kluk zvedne hlavu od skript, které má v ruce. "Vážně mě chcete mučit bílou místností?"

"Tos řekla ty, ne já," pokrčí rameny a svůj pohled skloní zpět k papírům. "Posaď se, prosím," otráveně si sednu na kovovou židli, i když jsem za ní teď vděčná.

"Nic vám k sakru neřeknu! Nedonutíte mě!"začnu klepat prstama do stolu. Mám zavřené oči a procházím si události, které se v nedávné době staly.

"Chceme jen ten kód, pak tě pustíme," řekne.

"Ale já vám ho už řekla," řeknu s ledovým klidem. "A pořád tu jsem. Ne vždy držíme slovo."

"Stojí ti to za to?" zeptá se.

"Jo," tohle byla první otázka, na kterou jsem odpověděla a nelitovala toho.

"Co takhle obchod?" podívá se na mě tázavě. Dívám se na něj nepřítomným výrazem, a tak pokračuje: "Otázka za otázku,"

"Dobře,"

"Jak se jmenuješ?" zeptá se, jsem v pytli.

"Rain, ty?"

"Leo," jo, v totálním pytli.

"Kolik ti je?" zeptá se.

"Sedmnáct, tobě?"

"Devatenáct,"

"Kdy jsi začala s počítači?"

"Asi ve dvanácti, možná dřív, možná později, nepamatuju si to," pokrčím rameny. "Kdy ses dostal do programu?"

"Když mi bylo čtrnáct. Kdy ti umřeli rodiče?"

"Ve třinácti, autonehoda, viděls od tý doby rodiče?"

"Ne..." ostře se nadechne, možná nejsem v háji. "Co děláš od té doby?"

"Chvilku jsem byla prakticky bezdomovec, na to jsem se dostala do děcáku, pak jsem se kvůli Neillovi musela do patnácti skrývat v lesích, od patnácti jsem se stěhovala z místa na místo a měla zakázky, poslední půl rok jsem byla už na pěti místech. Jaký je to pocit zabít vlastní rodiče?"usmála jsem se na něj škodolibě.

"Zvykneš si," v očích mu zahlédnu bolest. "Co jsi dělala?"

"Od všeho trochu, skoro nikdy nic, za co by mě mohli zavřít. Kolik ti bylo, když jsi je zabil?"

"Sedmnáct," znovu se ostře nadechl. "Mělas někdy problémy s klienty?"

"Vždy jsem na ně něco měla," pokrčím rameny. "Bylo ti jich líto?"

"Ne,"

"Lžeš," usmála jsem se na něj sladce.

"Chodilas do školy?"

"Ne, studovala jsem sama, maturitu jsem dělala přes známého. Měls někdy výčitky, že jsi je zabil?" vytáhnu jedno obočí.

Mlčí a po chvíli dodá slastná slova: "Ne," mlčí a nakonec se zeptá: "Bylas někdy na policii?"

"Jo. Nebylo ti líto, když rodiče žadonili o milost?" ušklíbnu se.

"Ne," jeho oči ovšem říkají něco jiného, počkat!

"Ty jsi měl sestru!" Nenechala jsem ho říct jeho otázku.

"Zabil jsi svojí mladší sestřičku," blýsklo se mu v očích, takže jsem se trefila. Pomalu jsem se zvedla ze židle, on seděl jako přikovaný.

"Zabil jsi svoji malou sestřičku, zabil jsi svoji malinkou sestřičku, kterou jsi miloval a viděl vyrůstat. Zkazil jsi jí život, který mohla šťastně žít. Vzal jsi jí ho, vzal jsi jí něco, co patřilo jen jí. Jaks jen mohl? Jak?! Jak se jmenovala?" Byla jsem k němu nakloněná a obličej jsem měla sotva pět centimetrů od toho jeho.

"En, jmenovala se Enny," koukal se do země.

"Zabil jsi Enny, zabils ji, vpálil jsi jí kulku do těla. Ublížil jsi jediné osobě, kterou jsi miloval a která milovala tebe. Ublížil jsi malé milující roztomilé Enny. Jmenovala se Ennybeth, že ano? Ennybeth, krásné jméno pro děvčátko v žlutých puntíkatých šatech. Moh-"

"Buď už zticha!" Přerušil mě a já se na něj vítězně usmála. "Nevíš, jaké to je, nevíš, jaké bylo zabít je! Mám noční můry, děsí mě to!" Řval.

"Žijí, byla to jen simulace," řekla jsem klidně.

"Cože?"

"Dám ti radu, ukliď si nejdřív svoje strašáky ve skříni," vidím jak zatíná zuby, má chuť mě praštit. "Uhoď mě, do toho!"

"Tu radost ti neudělám. Mohla jsi teď sedět jinde, víš? Mohla jsi se volně pohybovat, ale teď...teď tu zůstaneš a buď umřeš nebo se zblázníš. Chtěl jsem ti pomoct, seš chytrá holka, mohla sis to domyslet, ty otázky nebyly nic moc, že ano? Tak si to v tý hlavě srovnej, pak až přijdu příště, tak uvažuj racionálně. Možná se z toho vykopeš. Ale radím ti, bude to jedna z posledních šancí," pošeptá mi do ucha a odejde. Můj výraz se změnil na něco, čemu se běžně říká litování svých činů, ale u mě to bylo mnohem horší, moje obranná strategie mě dovedla sem.

Po hodině mě dovedli do sprch, vzali mi moje oblečení a dali mi místo toho bílé. Tohle jsem už jednou zažila a málem jsem skončila na psychiatrii. Bude to dlouhé, bolestivé a vyčerpávající.