Buším do pytle, co mi síly stačí. Poskakuju před ním, ruce mám v obranném postavení, následuje rána levačkou, pravačkou, háky a podběráky... Nevnímám okolí, jen ten pytel.
Zkouším kopy, nové hmaty, staré a učinné rány, prostě všechno. Když se dostatečně vyřádím na pytly, odeberu se k posilovacím strojům, pak znovu k pytlům a nakonec uběhnu patnáct kilometrů.
K motorce se vracím totálně vyždímaná, ale mám chuť někomu pořádně srazit ego. Vytáhnu mobil a dám závodníkům z okolí echo o závodech na trati.
Opět si lehám v serpentýnách a vytvářím si v hlavě plán, jak to bude dál. Mám několik důležitých pochůzek a Leo ani ta banda, co si vyvaluje zadky ve vile na gauči, mi nesmí stát za zády.
Na trati je už hodně lidí. Přijedu k nim, ale nesundám si helmu, chci vidět jejich tváře, až projedu první cílem.
"Okay, vyhrává ten, kdo jako první ukončí dvě pořádně odjetá kola, bez pravidel, ale nezapomeňte na 'bezpečnost'," řekne malý týpek, všichni to odsouhlasí a dopraví se na start.
Před nás si stoupne nějaká odbarvená bruneta, které jsou vidět odrosty. V ruce má šátek, tohle se ještě dělá? Na znamení startu se nějak divně rozmáchne šátkem a všichni vyrazí. Mé starty jsou pomalé, vždy byly a asi i vždy budou, startovní čáru opustím jako poslední.
Velkou skupinku rychle doženu a předběhnu. Teď mi zbývají jednotlivci. Zbývá mi poslední zatáčka a pak rovinka až do cíle. Ta zatáčka je prosnulá po celém kraji, buď si lehnete tak, že vám to odře koleno a/nebo můžete skončit v nemocnici, nebo prostě zpomalíte.
Jedu nastejno s týpkem, co je v čele závodu. Jestli chci vyhrát, musím si lehnout a k tomu musím mít ještě dobrou rychlost. Zbývá posledních pár metrů, moje rychlost mě skoro děsí, tři....dva....jednaaa-teď. Lehnu si a mé kolenní chrániče se dotýkají vozovky. Mám pocit, že ten kluk na poslední chvíli zpomalil. Doufám, že se nevyboural. Byla by ho škoda, jezdí dobře.
Jedu si pro vítěztví. V cíli zabrzdím skluzem. Ti, co se přišli podívat, nadšeně tleskají, ostatní mezitím dojeli.
"Sundej helmu! Sundej helmu!" Skandují všichni. Přemístím ruce na helmu a všichni utichnou. Je to jak z filmu, je slyšet jen vítr. Když sundám helmu, zavrtím hlavou a usměju se, všichni zalapají po dechu.
"Jak se jmenuješ?" zeptá se chlápek, co to tu 'organizuje'. Zamyslím se a s malým úsměvem řeknu: "Jmenuju se Fire Queen,"
"Dámi a pánové, vítězkou dnešního závodu se stává jediná a jedinečná Fire Queen," zvolá týpek.
V rukou mi přistanou peníze, který mi právem náleží, bylo chytré ty závody uspořádat. Teď se ještě musím nějak dostat do vily, vzít si věci a na pár dní zmizet, abych si vše vyřídila, ale jak?
"Snad se ještě někdy uvidí-" zasekla jsem se uprostřed slova, když jsem uviděla na jedné z motorek sedět Eddieho, sakra. "Ehm...uvidíme," rychle jsem odjela a radši to vzala přes město, aby mě nemohl jen tak vystopovat.
Zastavila jsem před vilou, na příjezdovce nebylo auto, asi se šli najíst. Nevím, kam jsem dala klíče, a jestli jsem je vůbec brala, takže vylezu na terasu a vejdu dovnitř přes Leův pokoj, který měl otevřené okno.
Nadechnu se a ucítím jeho vůni - čaj a knihy. Mám ho tak ráda až to bolí, když jsme byli na základně, tak za mnou někdy chodil a dělal mi společnost, když jsem byla zabraná v programování, ze kterého mi málem pukla hlava. I tady byl milý, nikdy mi neřekl nic špatného, nikdy...ani když jsem ho fakt štvala. Nikdy mě neuhodil, ani když jsem si o to říkala. Sakra, tohle mi zlomí srdce.
Rychle jsem odešla ke mně, zabalila jsem si nějaké oblečení, sama se převlékla do džín. Seběhla jsem do pracovno-laboratoře - nejsem si jistá, co to přesně je. Vzala si počítač a rychle stáhla nějaké věci na flešku. Počítač jsem si dala do tašky přes rameno.
Flešku jsem dala k dopisu, který jsem napsala, a položila to všechno Leovi na postel. Vysvětlovala jsem mu, proč se tohle všechno děje, vysvětlila jsem mu i vše, co se dít bude, a omluvila jsem se za to, že jsem mu ukradla jeho AC/DC tričko a modrou mikinu s nápisem I HAVE THE BEST FRIENDS EVER, kterou jsme mu s Tonym dali na narozeniny.
Vylezla jsem jeho oknem a rychle přicupitala k motorce, kde jsem si vzala složku, pistoli, nůž a náboje, všechno jsem to nacpala k notebooku do tašky. Pak jsem si vzala své vyhrané peníze. Rychle jsem ještě skočila na zahradu, kde jsem si schovala pár věcí, kdyby nastala tahle situace. Byly tam věci nejvyšší potřeby jako: baterky, přenosná wi-fi, zapalovač, jídlo a voda, jedno tričko, jedny legíny, jeden tenký plášť, tampóny a mini lékárnička.
Vše bylo v malinké tašce, kterou jsem dala do batohu k věcím z domu. Zahladila jsem stpopy a rychle se přesunula k motorce, kterou plánuju nechat na nádraží, přesně jak jsem psala v dopise pro Leonarda.
"Rain?" zaslechla jsem hlas, který mohl zruinovat celý 'útěk'. Pomalinku jsem se otočila a stála jsem v tváří v tvář Leovi. Polkla jsem.
"Co to děláš?" jeho jemný hluboký hlas se mi rozezněl v učích, měl rozcuchané vlasy a andělsky nechápavý výraz.
"Já...promiň," otočila jsem se zpět k motorce. Zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem nasednout, ale Leo mě chytnul za paži a otočil mě k sobě.
"Co to děláš?" řekl tónem, který chtěl nekompromisně odpověď. Budu se proklínat za to, co teď udělám, ale litovala bych toho mnohonásobně víc, kdybych to neudělala. Batoh a tašku jsem položila ne zem vedle motorky.
Nádech. Výdech. Už tak jsem stáli pár centimetrů od sebe, cítila jsem jeho dech na své tváři, dívala jsem se mu do očí. Pomalu jsem se podívala na jeho krásné rty, sakra... Políbila jsem ho, byl to jediný polibek, který jsem doopravdy chtěla, za který jsem si pak nenadávala.
Polibek mi oplácel, rukama jsem sjela po jeho pažích. Bude mi chybět, tak strašně moc, ale já to musím udělat. Pomalu jsem se odtáhla.
"Pochopíš to...jednou ti to sama vysvětlím. Bude to bolet, nevím jak dlouho, ale bude. Řekni Am, že je moje nejlepší kamarádka, a Tonymu, že ho mám ráda a je moje nejmilejší osoba, Zachovi i Neillovi řekni, že je mám taky ráda, tebe mám víc než ráda Leo, proto musím odejít..." v jeho očích byla bolest. Pohladila jsem ho po tváři a palcem přejela po jeho rtech.
"Musím být sobecká, musím odejít...jednou to pochopíš, ano?" kývnul hlavou a objal mě.
"Máš patnáct minut, budu dělat, že jsem o tom nevěděl, ale pak..." začal pomalu a klidně.
"Já vím, Leonarde. Leo, ty jsi a budeš jeden z nejlepších agentů na světě. Děkuju a omlouvám se," líbla jsem ho na líce, vzala si věci ze země a nasedla na motorku. Pomalu jsem nastartovala a odjela.
Vlak vyjel ze stanice přesně v 15:45, nechala jsem za sebou město a něco, na čem mi moc záleželo, ale musím vyřídit jednu věc, díky které pak budu moct žít s klidem v duši...Chloe Brooklyn High už jedu...
-----------------------------
Aaaaa, zkus mě nezabít, prosím. Vím, že díl nebyl dlouho, ale...no, já a dochvilnost:)
Snad se díl líbil, vím, že je to zamotaný, ale neboj se bude to i rozmotaný;-)...jinak tričko nebo tryčko? Já to píšu vždy jinak a jsem si toho vědoma...:-/
Děkuju za 1234reads, je to skvostný, roste to strašně rychle! Díky za komenty a votes! Za podporu taky, samozřejmě;)
S obdivem,
No California Girl xxx
ČTEŠ
• Hacker girl •
ActionTento příběh jsem psala hodně dávno a je v něm HODNĚ chyb. Rain Nash je náctiletá dívka. Ve škole je nestranná a lidi ji mají rádi. Vypadá mile a slušně, na první pohled byste neřekli, že miluje programování a je zdatná v parkouru. Jednou však udě...
