• Hacker girl •

> Sedm <

Nevím, jak dlouho tu jsem, ale je to tu příšerné! Všechno je bílé, dokonce i jídlo a pití, které mi dávají, ale stejně mám pořád hlad. Zdá se mi, že se mi kůže mění v bílou. Nemám co dělat, takže si nahlas vymýšlím příběhy, říkám nesmyslné kódy, posiluju, cvičím, zpívám a tančím dokola. Někdy se mi zdá, že mám halucinace, slyším hlasy, slyším různé zvuky, blázním.

Večer nemůžu usnout, protože pořád svítí to debilní bílé světlo. O sprchování a záchodu radši ani nemluvím.

Právě ležím na zemi a představuju si, že jsem letadlo. Zvedám své nohy do vzduchu a snažím se nemyslet na hlad. Uslyším cvaknutí zámku, přetočím se na břicho a uvidím Lea.

Vyskočím na nohy a přiběhnu k němu. Přitáhnu ho do objetí a začnu slzet štěstím, rychle se odvrátím a otřu si vlhké oči. Vzpomenu si, co jsem udělala Theovi, když tu jednou byl a vedl mě k doktorům. Toho jsem snad i kousla, nepamatuju se, stydím se za to, už jsem se poučila; nekousat a bolest přetrpět. Vím jen, že mě zase čeká nějaké dobrodružství. Vždycky, když přijde člověk, tak mě čeká dobrodružství.

"Rain," řekne a poklepe mi na rameno. Natáhnu před sebe ruce, ale on mě jen popostrčí do dveří a nechá jeho dlaň položenou na mých zádech. Po pár minutách cesty mě popostrčí do nějakých dveří, které vedou k prosklené chodbě. Tou mě vede k jiným dveřím, a když je otevře, uvidím jídelnu plnou mladých agentů. Na ruku mi připne nějaký náramek. 

"Je to jen malý zaopatření, víme kde jsi, tvůj tep atd. Dává to elektrický šoky, jsou dost bolestivý.... a je to něco na způsob smart watch, ale vylepšený," podívám se na něj. "Jednoduše jsi volná, tvoje ubikace je 346, hodně štěstí agentko Nashová," s tím zmizí.

Bezdušně jdu k pultu s jídlem, když mám nandáno rozhlédnu se po volném místě. Tady ne....určitě ne...tohle by nešlo....ona má umělý nehty?....tady! Dojdu ke stolu, kde sedí lidi s laptopama.

"Ahoj," špitnu. Všichni se na mě otočí a udiveně mě pozorují, jako bych byla víla nebo jiný kouzelný tvor.

"Tys utekla z bílý mučírny nebo co?" Zasměje se jeden kluk s brýlemi. "To oblečení tak vypad-" zarazí se, když potřesu hlavou.

"Jo, něco takovýho," řeknu s úsměvem. "Jsem tu nová."

"Zach," usměje se na mě brýlatý kluk.

"Tony," řekne zrzek.

"Amanda," řekne číňanka.

"Slyšeli jste o tom vězni? Prý přepral Neilla, psychicky dostal Lea, a když ho zatýkali, tak prý vyšel sám a nechal se odvést. Neill měl prý jen štěstí, že byl mimo službu, jinak by ten vězeň zmizel," řekne Tony.

"Já slyšela, že to je holka!" vypískne nadšením Amanda.

"Jo a prý jim utekla a nic neřekla! Chtěl bych ji potkat!" vykřikne s nadšením Zach.

"Jak se jmenuje?" zeptám se.

"Rain Nashová, myslím," zamyslí se Amanda.

"Nikdo o ní nic neví, hledali jsme ji víc jak půl roku!" oznámí mi Zach.

"Jak se jmenuješ?" mrkne na mě Tony.

Usměju se a řeknu: "Jmenuju se R-"

"Rain! Sakra kdes byla, nesu ti batoh a věci," přeruší ticho Neillův hlas. Celá jídelna se stočí směrem ke mně. Díky, debile. "Máš tam asi všechno, nechceš k našemu stolu? Nebudeš tu přece s-"

"S kým?" Přeruším ho a prudce si stoupnu. "S nerdy? S nerdy, který vám zachraňujou zadek tím, že vypnou kamery a zjistí ti informace? Jo máš pravdu...BUDU TU S NIMA!" na konci už řvu. Vytrhnu mu věci a posadím se jakoby nic. Vytáhnu si počítač a zapnu ho. Napíšu heslo a čekám. Je jasné, že nainstalovali program, který přečte heslo, odešle technikům, ti se mi nabourají do počítače a budou si chtít stáhnout soubory. 10...9...8...7...6...5...4...3...2...1...soubory smazány. Díky bohu, že to fungovalo.

"Jaks to udělala?! Usmažilo mi to počítač!" Začne Zach nadávat.

"Promiň," pousmála jsem se a začala konečně jíst.

"Ty sis toho naložila jako bys měsíc nejedla..." zasmál se Tony. "Ježiš, promiň, já zapomněl!" dodal, když jsem se podívala na svoje oblečení. Všichni jsme se zasmáli a začali si povídat o programování a různých jiných počítačových tématech.

•

Ubikace 346 nebyla k nalezení. Zach bydlel na 367 a šel úplně jinudy, Amanda na 321 a odpojila se před chvílí a Tony bydlel na 211 a odbočil právě teď. Asi Lea zabiju! Co třeba mapka? 513? Tohle fakt nemá žádný systém.

Dívám se všude kolem, když někoho sejmu a spadnu k zemi. Podívám se nahoru a vidím mohutnou postavu, podá mi ruku a já se zvednu.

"Leo! Doslova jsi mě srazil k zemi," zasměju se. "Nevíš, kde je tři sta čtyřicet šestka?"

"Jo, bydlím na 348," zasměje se. "Neill na 234," dodá, když uvidí můj výraz.

"Nemáte se rádi." konstatuju.

"Asi tak jako ty a on," vyrazí dopředu a dovede mě na úplně jinou chodbu k číslu 346.

"Díky, jsi k nezaplacení," věnuje mi úsměv, který mi rozklepe kolena. Lehce omámeně vejdu do pokoje a usměju se pro sebe.