• Hacker girl •

> Devět <

Můj mozek je přepnutý na programovací jazyk, takže je možné, že pokud by se mnou teď někdo promluvil, odpověděla bych mu v příkazech...zavřít a vymazat.

Mé prsty běhaly po klávesnici synchronizovaně a rychle. Sem tam jsem si ještě stihla usrknout kávy nebo si protřít oči. Zadala jsem jeden z důležitých příkazů a natáhla se pro hrnek, chtěla jsem se napít, ale k mé smůle byl zase prázdný.

"Tony!" zavolala jsem do prostoru. "Mohl bys?" Poslala jsem mu hrnek.

"Víš, že tolik kofeinu, kolik máš v krvi, je už smrtelná dávka?" řekl s povzdechnutím.

"Ha ha ha, ne pokud sedíš nad kompem a třikrát opravuješ debilní příkazy! Krom toho nedělej, že si pro to kafe nechodíš taky. Umřem spolu," řeknu povzbudivě a zadám další řádek.

"Nech toho, odpočiň si, alespoň na chvilku," nebylo to přání, ale rozkaz. Odsunu se od laptopu a protáhnu se. Prokřupu si ruce i krk. Promnu si unavené dlaně a podívám se na Tonyho, který ke mně kluše s kávou.

"Díky, jsi zlatíčko," na židli se přesunu k němu. Nahlédnu mu přes rameno na obrazovku, má tam plány zbraní a robotů. "Hezký, Tony Starku," zasměju se.

"Nejsem nějakej pajdula z Marvelu! D.C. Je lepší," zamračí se a dělá, že mu nepřekážím, když se snaží plány trochu poupravit.

"Jasně...a já jsem Wonder Woman. Odvolej to, Starku," usměju se a strčím mu do ruky, takže se přepíše.

"Hele, máš nějakou dobrou náladu na to, že jsi sem před devíti hodinami nasupeně přišla a mlátila do klávesnice jako barbar," protočila jsem nad ním oči a přitáhla se na mé místo. "Jak dlouho tu hodláš ještě být?"

"Nevím, dokud tu budou Zachy s Am," pokrčila jsem rameny.

"Jasně, ti odešli před třema hodinama," zasmál se.

"Okay, dokud to nedodělám," odseknu uraženě.

"Na čem děláš?" přicupital ke mně a nahlédl do mé práce. "Nerozumím tomu. Co to je za příkazy? Nepodobá se to ničemu, co znám," zachraptěl. Byl roztomilý, když si s něčím nevěděl rady, sblížila jsem se s ním hned první den a od té doby jsme něco jako nejlepší kámoši...zkráceně, pomlouváme Neilla a děláme si z Lea srandu.

"Neznáš to, protože je to můj vlastní programovací jazyk, je to praktický," přiznala jsem.

"Jasně, asi jako nutela na pizze..." plácl se do čela. "Proč si takhle ztěžuješ svůj nudnej lidskej život?"

"Nezapomeň, že jsem to dělala pro peníze a našla ve vašem - tebou navrženém - systému chybu, jsem geniální,"

"Jasně, a to si neumíš ohlídat bývalýho," zasmál se. Odstrčila jsem ho a dál psala a psala a psala.

"Kolik je?" zeptala jsem se, když mi spadla hlava na desku stolu.

"Půl čtvrtý,"

"Jsu spát," řeknu a zvednu se. "Máš to odsud daleko a zítra máš volno, nechceš přespat u mě?" Zvedla jsem unaveně obočí, když jsem stála u dveří. Ve společence jsme byli jen kvůli nejrychlejší Wi-Fi.

"Jo, klidně. Neill je někde poblíž?" zeptal se pobaveně, když kolem mě prošel.

"Ne, jen tě chci vidět, jak jdeš takhle pozdě k sobě," řekla jsem a napodobila jeho jako zombie.

•

"Sakra," sykla jsem a posadila se. Cítila jsem se jako bych se zlila a pak skočila do mixéru. Ostatní agenti si z nás 'počítačových nerdů' dělaj srandu, že nechodíme na párty, ale radši jedem počítačový hry. A pak jim vypojíme Wi-Fi....jsou nepoučitelný.

Tony se vedle mě nesouhlasně zavrtěl. "Nech mě spát," zachraptěl.

"Máš sexy hlas, Starku. Musím jít na trénink, bez snídaně," zamručela jsem.

"Nikam nechoď," zasmál se do polštáře.

"Máš pravdu," lehla jsem zpátky do peřin.

Světlo mě lechtalo na tváři a po otevření očí jsem zjistila, že světlo nebylo jediné, co mě lechtalo. Tony mě šimral mými vlasy, smál se a v protisvětle vypadal fakt dobře. Prohrábnu mu rukou jeho ohnivé vlasy.

"Za hodinu je oběd," řekl tiše. Cuchala jsem mu vlasy a smála se. Nemohla jsem si pomoct. Vypadal jako lev skřížený s liškou.

Pomalu jsem se k němu naklonila a přejela svými rty po těch jeho. V hlavě se mi ozval alarm, ne...fuj.

Podívali jsme se na sebe a začali se smát.

"Myslím, že ne," řekl Tony.

"Eh...jo, fuj," otřásla jsem se. "Promiň,"

"To já se omlouvám," nad jeho větou jsem nadzvedla obočí. "Jsem prostě neodolatelný, bylo jen otázkou času, než se chytneš,"

Praštila jsem ho a on mě zalehl plnou vahou. "Si nech zdát Starku," sýpla jsem.

"Nechám...o obědě,"