Mezi dvěma světy [HP FF] [POZASTAVENO]

PROLOG

Každý sen se může jednou vyplnit. ♥

Byli jednou tři dívky. Ne, tohle není pohádka, ale skutečnost, a tak se pohodlně usaďte a nenechte si ujít příběh o jak již zmiňovaných dívkách, kterým se splnil sen. Ale kdo já vůbec jsem? To se dozvíte až na úplném konci.

Abych tak nějak začal od začátku, příběh nám začíná na střední škole přesněji v místnosti pro poškoláky. Obyčejný den se někdy může zvrtnout v něco neočekávaného.

***

„Pane učitele, je to vážně nutný? Mám ještě před sebou trénink roztleskávaček," pověděla otráveně dívka s kaštanovými vlasy, zelenými oči a pihami, které měla rozeseté po celém obličeji.

Tak tohle byla Clary. Oblíbená hezká dívka se spoustou koníčků. Znáte takový ty holky, někdy se jim také říká primadony, dobře se oblíkají, mají každého kluka, na kterého si ukážou, a nezajímá je nikdo jiný, kdo není na jejich úrovni, občas se může zdát, že jsou namyšlení.

„Pfff... Ty si myslíš, že nějaký roztleskávačky jsou lepší než vědecký kroužek? Pokud tě to zajímá, tak já se musím připravovat na soutěž, která bude v sobotu." Zachmuřila se Alice, černovlasá dívka s jantarovýma očima, která svým pohledem připomínala trochu kočku. Tvrdohlavá, chytrá a při každé příležitosti se ujme slova, ovšem nedalo by se říct, že by ji moc lidí zrovna poslouchalo. Snažila se každého ztrapnit, protože to ona byla nejchytřejší, tedy pouze si to myslela.

A pak tu byla ta třetí, která si každou z dívek nenápadně prohlížela.

„Co čumíš, Brejloune?!" Vyplázla na ní jazyk Clary, které zřejmě dělalo dobře, že si na někom může vylít zlost.

Dívka pohlédla zpátky na své ruce a poposunula si hranaté brýle, které ji sklouzly až na špičku nosu. Byla to hezká dívka, ale moc lidí to nevidělo za jejími brýlemi, kde se schovávaly jinak moc hezké azurové oči nebo culíku, kde si pořád utahovala své dlouhé blonďaté vlasy. Také její oblečení jí moc nepomáhalo, neboť nebyla nějaký bohatý spratek nebo královna krásy, byla obyčejná, ale každý kdo ji trochu znal, věděl, že má obrovské sny.

„Slečno Lisbon, chcete si rezervovat místo i na zítra?"

„Ne, samozřejmě že ne. Jen jsem si říkala, jestli bych nemohla jít o trochu dřív," nadhodila Clary a zářivě se na nerudného pana profesora usmála.

„Tak to jste uhodla, nemohla. A jestli od Vás ještě uslyším jediné slovo, setkáme se tady i zítra," odpověděl rozhořčeně učitel, který se po chvilce pustil do čtení knihy, která mu ležela na stole.

„Prosím, pana profesora Smitha k telefonu," ozvalo se z reproduktorů nad dveřmi třídy a učitel se ostražitě koukl na všechny tři holky.

„Teď půjdu do sborovny a až se vrátím a uslyším jediné pípnutí, zůstane každá z Vás až do konce roku po škole. Je to jasné?!"

Všechny jen rychle kývli hlavou na znamení souhlasu a v další chvíli už zmizel ve dveřích.

„To je voprus, ne jen že musím být po škole, ale navíc tu musím být s vámi. Kdyby se aspoň dalo s vámi o něčem bavit, ale pochybuju, že mě bude zajímat něco, co řekne tady šprtka nebo Brejloun," povzdychla si dívka s hnědými vlasy, které si přehodila přes rameno.

„Lepší šprtka než nějaká dutá královna krásy. Krása nevydrží navždycky, ale mozek jo." Začala se s ní hádat Alice.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, ty..." Nedokončila ani větu a už běžela ke dveřím, aby zastavila Katie, dívku s brýlemi, která se očividně snažila utéct. „Na to ani nepomysli, jestli utečeš, budu tu muset sedět až do konce roku."

„Já taky." Vycenila na ni zuby černovlasá dívka, která si stoupla vedle Clary.

Katie hlasitě polkla a začala couvat k velké staré skříni. Když do ní s velkým bouchnutí narazila, začala se na svých tenoučkých nožkách naklánět dopředu přímo na ní.

„Pozor." Rozběhla se rychle Clary a odstrčila Katie právě včas, když se skříň zřítila na zem.

„Zvládla bych to sama," vydala ze sebe tiše blonďatá dívka.

„Ne, nezvládla. Ta skříň padala moc rychle a dívala jsem se na tebe a byla jsi celá zkoprnělá! Nesnažila ses ani pohnout, jen si pozorovala skříň, která na tebe padala. Nerada to říkám, ale možná bys mohla poděkovat," rozumovala Alice, ale když zjistila, že se na ni nikdo nedívá, přesměrovala oči tam, kde se koukaly ostatní dívky.

Za skříní, která teď ležela na zemi, byla zeď, ale ne jen tak obyčejná zeď, ale vypadalo to na cihly, které bychom našli leda tak na nádraží nebo ve staré budově.

„To je vážně divný. Proč je zeď tady okolo normální a tam kde byla ta skříň naprosto odlišná?" zeptala se Clary.

„Nejspíš to zapomněli přebarvit. Možná tam byla dříve nějaká místnost, kterou později zazdily. Nechápu, proč na to civíte, je to zeď jako každá jiná," říkala zrovna Alice. „Možná bychom ji měli znovu posunout na to místo, kde byla, než se pan profesor vrátí, tohle by ho asi moc nepotěšilo, kdyby zjistil, že vy dvě jste rozbili školní majetek."

„Hele, opravdu nevím, co si myslíš, ale já ji nerozbila, to tady Brejloun. Kdyby nebylo mě, byla by celá rozpláclá.

„Pomůžete mi ji odsunout?" ozvala se znovu blonďatá holčina, která se snažila posunout tu obrovskou skříň, ale moc ji to nešlo.

„Ty nikdy neposiluješ? Vypadáš, jako kdybys ještě ani nezjistila, kde máme posilovnu," poškádlila ji Clary, která se společně s ní snažila posunout skříň.

„Proč posunujete tu skříň ještě dál. Zcvokli jste se? Jestli teď přijde profesor, všechnu mu řeknu a vy vyváznete i se školním trestem o prázdninách, to si garantujte."

„Potřebuješ na všechno odpověď?" Protočila oči Clary. „Možná bys nám mohla pomoct místo toho, aby si na nás jen tak nesmyslně čuměla.

„Dobře, ale je to naposledy, co vám pomáhám." Nechala se zlomit Alice, přistoupila ke stejné straně skříně jako obě děvčata a pomohla jim skříň odsunout tak daleko, až všichni vstali a mohli si prohlédnout cihlovou zeď, která se před nimi tyčila.

„Stačilo? Můžeme tu pitomou skříň postavit a dát ji zpátky na místo, kde patřila," rozumovala znovu dívka s havraními vlasy.

„Ne!" ozvala se rázně Katie a všechny tím překvapila, protože teď nebyla ta tichá dívka, která stála v koutě a bála se na každého promluvit, ale z jejích očí vyřazoval vzdor, který by možná některým z nich mohlo připomínat šílenství. „Já tím projdu."

V místnosti se najednou rozlehlo ticho, než se nakonec ozvala samozřejmě nikdo jiný než Alice. „Zbláznila ses? Jestli se proti té zdi rozběhneš, tak přinejlepším budeš mít otřes mozku. Tohle není Harry Potter, abychom mohli přejít do nějakého kouzelného světa, tady jsme v realitě, tak se prober!"

„Nerada souhlasím se šprtkou, ale má pravdu. Jsi blázen. Nevím, kdo jsi a ani jak se jmenuješ, Brejloune, ale šílená je pro tebe slabý slovo, takže bychom tu skříň měli postavit, než se tu objeví pan profesor Smith," ozvala se Clary.

„Já... nezajímá mě, co si myslíte, možná jsem cvok, ale víte jaký je mezi námi rozdíl? Já věřím. A třeba narazím do zdi a spadnu na zem, ale lepší než se pořád od všech ponižovat." V očích se jí leskly slzy, ale ani jednu nepustila ven, nadechla se a rozběhla se proti zdi. Obě dívky chtěli tu bláznivou holku zastavit, ale na to měla až moc velký náskok a nikdo nemohl uvěřit, co se stalo. Bylo jako nějaké kouzlo, ale ona dokázala nemožný. Prošla.

Upozornění: Nikdy se nepokoušejte rozbíhat proti zdi. :D