Mezi dvěma světy [HP FF] [POZASTAVENO]

9. KAPITOLA

Alice*

Hodina s panem profesorem Brumbálem byla prazvláštní. Ne jen, že mě chtěl naučit nějakou z kleteb, které se nepromíjí, ale taky proto, že na portrétech, kde se po většinu času vyjímali ředitelé, tam nikdo nebyl. Museli být na druhé straně svého obrazu, připadalo mi to, jako by je tam někdo vyhnal. I přes tohle všechno naše první hodina proběhla celkem slibně. Naučila jsem se hodně užitečných kouzel, o kterých jsem nikdy neslyšela a o kletbách, které se nepromíjí, už tu hodinu nepadlo ani slovo, neboť jsem ty kouzla nechtěla umět, když tolik lidí kvůli nim zemřelo nebo zešílelo.

Nejvíc by mě zajímalo, ale proč já a ne Clarissa nebo Katie. Co bylo na mě tak výjimečného? Možná mi naroste ego, ale možná jsem já ta výjimečná. O všech svých pochybnostech jsem se svěřila dvou lidem, o kterých jsem věděla, že jim můžu věřit, neboť jsem to už nevydržela dusit tohle všechno. Musela jsem toho už hodně tajit, vlastně můj příjezd je samá lež, ale v tomhle jim lhát nemůžu a taky ne před člověkem, který zná Marcuse Brumbála nejvíc ze všech.

„Máš pravdu, že je to podezřelé, ale co s tím chceš dělat?" vyptávala se mě zrovna Lucy, která hladila Miu.

„Já nevím." Povzdychla jsem si.

„Co kdybychom ho sledovali, jak jsi to dělala ty před rokem. Znáš ho přece nejlíp," přemýšlel nahlas Lorcan.

„Stejně nás brzo chytí, mě chytil vždycky a musela jsem se jen blbě vymlouvat." Zčervenala znovu Lucy.

„Ale tentokrát nás na něho budou tři," nadhodila jsem.

„Vlastně čtyři," pověděl znovu zamyšleně Lorcan.

„Cože?" zeptali obě současně.

„Potřebujeme zvěda z jiné koleje a tím nemůže být nikdo jiný než moje dvojče."

„Ty máš dvojče?" vyjekla jsem.

„Jo, je z Mrzimoru a myslím, že nám pomůže, protože pořád má na něho pifku, protože mu minulý rok dal trojku na vysvědčení."

***

Příštího rána jsme vstali a jako obvykle šli na snídani a Lorcan nám pověděl, že už všechno s jeho dvojčetem vyřešil a bude na ně čekat v sobotu v knihovně.

„A proč tak pozdě? A je to dobrý nápad chodit zrovna do knihovny?" ptala jsem se už po sté.

„Protože má i jiné starosti a ano, a už se mě na to neptej. Je to jedna z místností na hradě, kde ředitel moc nechodí."

Celý den jsem se ho vyptávala, až mě začal ignorovat, neboť otázky, které jsem kladla, zněly pořád dokola.

„Hele, prostě mi jen řekni, proč se máme sejít tam, kde budeme všem na očích."

„A dost! Slečno Lawrence, pojďte si sednout tady do první lavice," pověděl rozhodně pan profesor, který vyučoval lektvary.

Povzdychla jsem si a sedla si za klukem se špinavě blond vlasy. „To je voprus," zašeptala jsem si pro sebe a odhodila jsem brašnu na zem.

„Souhlasím, není dobrý být zrovna ve společnosti s ukecanou holkou," odvětvil, aniž by se na mě koukl.

„Hele, panáčku, já nejsem vůbec ukecaná," rozzlobila jsem se na něho.

„To je dobře, protože já jo." Konečně na mě pohlédl s jiskrou v očích.

„Nevypadáš tak," prohodila jsem rozhodně.

„Jde jen o úhel pohledu." Přesměroval svůj pohled zpátky ke katedře, neboť pan profesor mávl hůlkou a na tabuli se najednou objevil návod na Unavující roztok.

„Pochybuju, že se vám někomu povede připravit , neboť má poněkud složitější přípravu, ale komu se to vyvede, tak si nejspíš na chvilku schrupne. A teď můžete začít, abyste to do konce hodiny vůbec stihli."

Hodina se blížila do poloviny a z mého lektvaru se vyvalil jen oblak dýmu. Zakašlala jsem a přidala další přísadu, která dým rozfoukala, až po ní nezbylo ani památka a lektvar začal nebezpečně bublat.

„Možná bys mohla použít více těch úhořích oček," zašeptal a dál se věnoval svému lektvaru. Byl chytrý, přes nos měl hábit, aby nenadýchal.

Když se hodina blížila konci, profesor nám pokynul, abychom do flakonek před sebou nalili vzorek, v mém případě zeškrabat. Lektvar, který mě měl unavit, se přebarvil do hezké růžové barvičky, ale místo toho, abych se cítila unaveně, jsem byla bdělejší.

Odnesla jsem flakonku ke katedře a pozorovala kluka, který seděl vedle mě, jak naplňuje lahvičku a na rozdíl ode mě se zdálo, že se mu lektvar vážně vyvedl. Přiblížila jsem se k jeho kotlíku a pohlédla do čiré tekutiny. Nebyla jsem zrovna moc zvyklá, že by byl někdo lepší než já, ale od té doby, co jsem přišla, jsem byla ve všem pozadu a to mě štvalo.

Chtěla jsem být jen dobrá a najednou jsem zívla, zavírali se mi oči a i přes ohlušující zvonek, jsem usnula ve stoje a zdálo se mi, že jsem padala dolů.

***

„Za chvíli by se měla probrat," uslyšela jsem z větší dálky hlas, který jsem matně poznávala.

„Možná jsem ten lektvar udělal silnější," připustil druhý hlas a já začala pomalu otevírat oči.

„Už se probouzí!" říkal zrovna ten druhý hlas.

Oči jsem už měla otevřené dokořán a snažila se zaostřit na člověka, který se nade mnou skláněl. Opřela jsem se o lokty a snažila se pomalu vstát, když mě někdo popadl za paži a vytáhl mě na nohy.

„Teď už by měla být v pořádku," promluvil pan profesor a pospíšil si ke dveřím. „A rychle na oběd nebo nám to tam všichni ostatní sní.

Podívala jsem se na kluka, který stál po mé pravici a díval se na mě jako bych měla znovu upadnout a spát.

Když jsme opustili učebnu, pan profesor zabouchl dveře, zamkl a rychle uháněl po schodech nahoru do Velké síně.

„Páni," pronesla jsem. „V lektvarech jsi lepší, než se zdá."

„Jestli to měla být pochvala, tak děkuju." Usmál se. „Kdybys někdy potřebovala pomoc, tak řekni."

„Jo, určitě. Jsme teď sousedi, ne? Myslím teda v lektvarech," zamlouvala jsem rychle a litovala jsem, že jsem vůbec otevírala pusu.

Došli jsme ke dveřím Velké síně a já jako první prolomila ticho mezi námi: „Doufám, že se brzo zase uvidíme." Kdyby mě nikdo neviděl, asi bych si dala facku.

„Dřív než si myslíš." Usmíval se tím roztomilým způsobem, než se otočil na patě a odkráčel k mrzimorskému stolu.

Já jsem došla k havraspárskému a vyhledala jsem Lorcana a Lucy, a pak si sedla naproti nim.

„No konečně jsi tady, už jsme si mysleli... proč se tak usmíváš?" zeptala se zvědavě.

„Asi jsem potkala kluka mých snů." Snažila jsem se úsměv na mé tváři zkrotit, ale nešlo to.

„Nepovídej a jak se jmenuje?" optal se překvapeně Lorcan.

„No... to nevím," začala jsem váhavě, „ale vy byste mi to mohli říct. Seděla jsem s ním na lektvarech, je strašně roztomilej a má hezký úsměv a..." Nestihla jsem ani nic doříct, protože se Lorcan začal smát, až se pár lidí u našeho stolu na něho zvědavě otočilo. „Co je tady k smíchu?" Zamračila jsem se.

„Zřejmě si potkala mé dvojče, Lysandera," pověděl a utíral si slzy, které mu vyhrkly při dalším záchvatu smíchu.