Mezi dvěma světy [HP FF] [POZASTAVENO]

12. KAPITOLA

Alice*

Byla sobota ráno a většina studentů ještě polehávala do oběda, aby si užili víkend. My jsme měli sraz v knihovně, kde dnes nepáchne ani noha.

Lorcan, Lucy a já už jsme stáli u dveří, kde si nás podivně prohlížela knihovnice, ale po chvilce dorazil i on. Dorazil Lysander a mně se na tváři rozlil úsměv.

„Přestaň se tak usmívat. Naháníš mi strach," nařídila mi Lucy, ale mě stejně úsměv neuvadl.

„To je dost, že jsi přišel," přivítal ho Lorcan.

„Nazdar bráško, to jsme se dlouho neviděli." Pohladil ho po vlasech, přičemž Lorcan ho praštil do ruky.

„Víš, že to nesnáším." Zamračil se na něho. „Ale teď se potřebujeme domluvit na tom sledování. Už jsme se všichni shodli na tom, že Marcus Brumbál něco tají a naším úkolem je zjistit co." Všichni jsme přikyvovali. „Myslím si, že nejlepší bude se rozdělit do dvou skupin, abychom ho našli, a pak se tu sejdeme v 6. Nějaké otázky?"

„Můžeme jít nejdříve na snídani?" zeptal se Lysander.

„Ano, pochybuju, že by dělal něco podezřelého hned ráno, takže před obědem se tu sejdeme."

***

Každý jsme dorazili na místo a všechny oči se otočily na Lorcana.

„Myslel jsem, že máme být nenápadní," zamumlal Lysander, když pohlédl na Lorcanův veliký klobouk a denní věštec s nenápadnými dvěma dírami na oči.

„Ticho." Zaškaredil se. „Teď se rozdělíme do dvojic. Já budu s Lucy. A ty," ukázal na Lysandera, „budeš s Alice."

„To dopadne špatně," zašeptala mi Lucy. „Každý, kdo uvidí Lorcana se na nás bude otáčet."

„Takže, první akce je prohledání pracovny. Teď je na obědě, tak si myslím, že tam takových 30 minut pobude, tudíž já s Lucy ji prohledáme a vy dva," ukázala na nás, „se postaráte o to, aby tam nikdo nešel. Je to velmi důležité." Díval se upřeně na nás. „Jestli nás chytnou, tak nás můžou klidně vyhodit ze školy."

„Platí." Lorcan s Lysanderem si podali ruce a všichni jsme se vydali do sedmého patra směrem k chrličům, které vedou k ředitelské pracovně.

„Už jsem si myslel, že mi nabídne ten jeho klobouk," řekl, když schodiště vedoucí k pracovně zmizelo.

„Určitě by ti slušel." Zasmála jsem se a rozhlížela se po chodbě. „Vypadá to, že všichni jsou na obědě.

„Ano, dívko, která zná na všechno odpověď."

„Jak jsi mi to řekl?" Otočila jsem se na něho.

„Četla jsi bradavický plátek, ne?"

„Bohužel," vzdechla jsem.

„Copak se ti nelíbí?" Zvedl jedno obočí nahoru.

„Je hroznej. Píšou se tam jen samý drby a od té doby, co jsme sem přišli, se tam baví jen o nás." Zhodnotila jsem.

„Musím se ti k něčemu přiznat." Přistoupil ke mně blíž. „Já jsem redaktor."

„No, ale je to strašně hezky napsaný a jsou tam zajímavý rozhovory a ty ankety a soutěže je skvělý nápad." Snažila jsem se všechno zachránit, zatímco Lysander se na mě s úsměvem zadíval.

„Já už chtěl začít psát o něčem dalším, ale studenti nám pořád píšou, že chtějí slyšet další rozhovory o vás. Možná se to nezdá, ale jste hodně populární."

Neměla jsem slov a jen na něho zírala s otevřenou pusou, dokud jsem neuslyšela útržky nějakých hlasů.

„... zkus použít ten brk, který opravuje chyby," ozval se první hlas.

„Já ho někde ztratil... do Prasinek... koupit," říkal zrovna potichu ten druhý hlas.

„Nesmí nás tady vidět. Jestli zjistí, že tady stojíme u ředitelny, tak se to roznese a ředitel bude něco tušit." Znervózněla jsem. „Co třeba použít ty noviny, co nám tu nechal Lorcan." Uvažovala jsem, ale hlasy se blížily.

„Vím o něčem lepším." Sehnul se ke mně a přitiskl své rty na mé, přičemž mě přirazil ke zdi, tudíž nikdo neviděl, kdo jsme a mně to přestalo racionálně myslet. I když studenti už zmizeli za rohem, nepřestali jsme, oplácela jsem mu horlivě polibek a odtáhli jsme se, až tehdy, kdy jsme oba dva nemohli popadnout dech.

„A kohopak tu máme," ozvalo se za námi.

„Dobrý den, pane řediteli," zahlaholili jsme oba dva, když jsme se s leknutím otočili.

„Nikdy bych neřekl, že se zrovna vy dva dáte dohromady a už vůbec jsem nečekal, že mi budete prohledávat věci." Zamračil se nás, přičemž došel k chrliči, kterému pověděl heslo, a před námi se objevili schodiště. „Vy první."

„Ale jak jste to..." začala jsem.

„Více otázek nahoře." Popadl nás za hábity a postrčil ke schodiště, po kterém jsme s namáhavými kroky došli a pomalu otevřeli dveře, aby se mohli ti dva uvnitř někam schovat, ale už teď jsem viděla, že je to zbytečné.

„Slečno Changové a pane Scamandere, můžete si prosím vás sednout ke stolu a následovat tak své kumpány?" pověděl trpělivě Brumbál, když jsme se já s Lysanderem posadili na majestátně vyhlížející židle.

„Ale jak..." zašeptala zmateně Lucy, která vylezla zpoza skříně, a oba si sedli vedle nás.

„Myslíte si snad, že nepoznám, když je někdo v mojí pracovně?!"

„To ne, pane řediteli, my jsme jen..."

„Co? Chtěli jste mi prohrabat věci, abyste zjistili, kdo ví co? Zdá se, že jsem vás ale podcenil." Vytáhnul hůlku, kterou švihl a zpoza Lysandrové kapsy k němu letěla křišťálová koule.

„My jsme ale nic neslyšeli." Zachraňovala to Lucy.

„Vážně? To bych neřekl. Ale od Vás se to dalo čekat, že ano?" Zdvihl obě obočí a chvilku se na ni díval, než Lucy od něho odvrátila oči a snažila se zakrýt rajčatově zbarvenou tvář. „Ale od Vás," otočil svou hlavu ke mně, „bych to teda nečekal, zdá se, že jsem vsadil na špatného koně."

„Ale co chcete dělat." Zděsila jsem se.

„Vaše prostořekost Vás mohla zachránit, ale myslím, že to zrovna Vy dobře víte. Nejste v Havraspáru pro nic za nic," prohlásil a napřáhl hůlku proti nám. „Je mi to líto, ale víte toho příliš mnoho." Zavřel oči a něco přitom zamumlal.

Zděsila jsem se a koukla jsem na ostatní. Nenapadlo nás nic jiného než se držet za ruce a čelit tomu společně, i když si to nebudeme pamatovat. Správně, maže nám paměť a bylo úplně zbytečné vytahovat hůlku a snažit se tomu zabránit, neboť on byl silnější, než se na první pohled může zdát za těmi modrými vlasy nebo legračních prstýnků. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči a jako bych viděla kousky vzpomínek, které plují vzduchem a ztrácí se v dálce. Už jsem si nepamatovala, kdo je Lucy, Lorcan a dokonce ani Lysander. Pohlédla jsem ke vzpomínce, kde mě Brumbál učil kouzlit, a pak byla v dálce a já pohlédla na tu další a zjevně poslední. Byla jsem tam já a Lysander a náš první polibek, tohle si už nebudu pamatovat. Byla jsem ztracená, než jsem propadla tmě.