Mezi dvěma světy [HP FF] [POZASTAVENO]

2. KAPITOLA

Clary*

„ZMIJOZEL!" vykřikl Moudrý klobouk a dívka si své plavé vlasy přehodila přes ramena a odcupitala ke koleji plných zmijí. Nebyl to tak velký potlesk, který jsem měla já, neboť mě se snažili tleskat všechny tři koleje, ale těm ve Zmijozelu jak se zdá nikdo moc nefandil. Sem tam někdo slušně zatleskal, ale převážně byl slyšet hukot jen u zmijozelského stolu.

„Ahoj, já jsem Rose Weasleyová." Usmála se na mě rudovlasá dívka.

„Weasleová? Počkat ty jsi dcera Rona a Hermiony Weaslových?" vystřelila jsem hned s otázkou. „Jo, ahoj. Mé jméno asi znáš. Ale říkej mi prosím Clary," opravila jsem se rychle.

„Clary, moc hezké jméno. A vlastně ano, odkud znáš moje rodiče?" optala se zmateně dívenka.

„No... už jsem o nich párkrát slyšela," vymyslela jsem si, protože ne jen párkrát, ale snad milionkrát. Ale jestli je tohle vážně pravda... Začínalo to být na mě jednoduše dost. Jestli tohle není sen, jsem nejspíš stejný cvok jako Brejloun. Ne jen, že jsem se dostala do Bradavic, ale ještě se tu bavím s dětmi mých hrdinů. Vážně šílený, tohle se mi určitě musí jen zdát a do té doby, než se proberu, tak nenechám nikoho, aby mi pokazil můj sen. Každý den jsem čekala u schránky, než pošťák donese dopisy a doufala, že ten můj jenom ztratil Errol a tohle všechno by nakonec nemuselo být jen mrhání času.

„Taťka pořád tvrdí, kdovíjaká není celebrita." Zasmála se Rose. „Já mu to ale nežeru, spíše by mohl být šašek ministra kouzel, tam by tutově zabodoval."

„Tak to bych ho chtěla potkat."

„Určitě ho jednou potkáš. Občas sem jezdí. Říká, že za panem profesorem Longbottomem, byli spolužáci, ale já bych řekla, že nás jen chodí kontrolovat, jaký tu děláme bordel, aby to všechno mohl vyslepičit mamce."

Usmála jsem nad tou představou, dokázala bych si to živě představit. „U vás musí být veselo."

„To jo. A co tvoje rodina?"

„Já pocházím z mudlovské rodiny. Mám dohromady 3 sourozenci. U nás se taky člověk nenudí. Jsem nejstarší, takže po většinu času kdy je mamka v práci, musím hlídat, což je někdy vážně otrava."

„Aha, a do jaké kouzelnické školy si chodila předtím, než si přišla sem? Tvůj přízvuk se mi zdá normální."

Otázka zůstala viset ve vzduchu, když k nám přiskočil chlapec s havraními vlasy a modrými oči. „Čau kočko, vítej v Nebelvíru."

Rose zakoulela očima. „Tohohle si nevšímej."

„Hele, Rose, tebe jsem nic neříkal." Obrátil se k ní ten kluk.

Rose si povzdechla. „Clary, tohle je James. Jamesi, tohle je Clary."

„Těší mě, Clary." Usmál se na mě James... James Sirius Potter? Nádech, výdech. Clary, napočítej do tří, ať tu netřískneš sebou.

„Vy... vy jste příbuzní?" optala jsem se.

„Bohužel," pověděla Rose a žduchla Jamese do ramene.

***

„Rose je prefekt?" optala jsem se Jamese, který šel s pár přáteli vedle mě.

„Jo, smůla pro mě. Pořád mě sleduje, jako kdybych při každé příležitosti něco provedl, je otravná." Zakroutil očima a v další chvíli už se smál nějakému vtipu, který prohlásil kluk opodál.

„Darrene, já tě žeru." Chrochtal znovu James, zatímco jsme šli po schodech nahoru do společenské místnosti Nebelvíru.

Bylo to neuvěřitelné. Měla jsem už dávno všechno nastudované a představovala jsem si, jak tohle může všechno vypadat, ale představa a realita jsou dvě naprosto rozdílné věci. Koukala jsem na pohyblivé schodiště, obrazy, které se hýbali a zdravili nás a v neposlední řadě na malé prváky, které měli v očích stejné nadšení jako já.

„Ano, tohle je Clary. Seznam se, je to kus, co?" říkal zrovna James.

„Těší mě, Clary." Mrkl na mě klučina s tmavší pleti. „Já jsem Darren, Darren Thomas." Natáhl před sebe ruku.

„Mě taky těší, Darrene." No já se snad z toho picnu, další spolužák Harryho Pottera. „Jamesi, pro příště," začala jsem a nevšímala si ruku, kterou natáhl Darren, „nejsem kus masa a měl bys to respektovat, protože se mnou si nehraj, nikdy nevyhraješ." Vyplázla jsem na něj jazyk, poodešla pár kroků napřed a vrazila jsem do toho chumlu lidí přede mnou.

„Kámo, ta po tobě jede." Slyšela jsem už jen říct Jamesova kumpána.

***

Došli jsme až k portrétu podsadité dámy v růžových hedvábných šatech, která visela na kulatých dveřích. Byla to skutečná Buclatá dáma.

„Heslo," zvolala svým hlubším hlasem.

„Škrtidub," pověděla Rose, zatímco podobizna se odklopila od zdi, objevil se skrytý vstupní otvor a všichni se tlačili dovnitř.

Většina studentů se vydala do svých pokojů, ale já se musela rozhlížet nad tou krásou. Byla to kruhová místnost plná křesel a stolů, kde všechno bylo laděno do červené a zlaté. Uprostřed byl krb, kde plápolaly malé plamínky a na zdech byli vystavěné různé tapisérie s čarodějkami, kouzelníky nebo zvířaty. Z oken byl výhled na školní pozemky.

Rychle jsem si zabrala místo u jednoho křesílka, které bylo poblíž krbu.

„Tady jsi. Už jsem tě hledala," pověděla Rose, když si sedla poblíž. „Chtěla jsem ti říct, že tě mám teď na starost. Pan ředitel mě poprosil, že ti mám tady v začátcích pomoct, hlavně s kouzly.

„Ale já nemám hůlku."

Rose nadzvedla obočí. „Ale máš, někdo ti musel už vyskládat nahoře kufry. Viděla jsem tam i koště, dokonce tam máš i krysu."

Já mám koště?! A hůlku?! Miluju svou hlavu za tu představivost, kterou mi dává.

„Ahoj!" pozdravil nás neznámý hlas, otočila jsem se a spatřila mladší dívku s ohnivými vlasy a azurovými oči.

„Ahoj, Lily. Clary tohle je..." Začala Rose.

„Já jsem tě slyšela." Skočila ji do řeči Lily. „Ty jsi ta holka, která poslala Jamese někam." Zasmála se.

„Cože si udělala?" Udiveně na mě koukla Rose.

„Trochu jsem se naštvala." Pokrčila jsem ledabyle rameny.

„Teď tě mám ráda ještě více." Zachichotala se dívka.

Já se ale pořád koukala na tu dívku, byla mi něčím povědomá. „A kdo jsi ty?"

„Já jsem sestra legendárního Jamese, Lily." Usmála se na mě zářivě holčina, ale mě se začala točit hlava. Lily, Rose, James, Darren, šprtka, Brejloun, ředitel Brumbál, Nebelvír, hůlka, koště, krysa a celý Bradavice. Začínalo toho být moc.