Mezi dvěma světy [HP FF] [POZASTAVENO]

1. KAPITOLA

Katie*

Na malou chvíli všechno ovládla tma a já zavřela oči. Měla jsem je tak dlouho zavřené, než se kolem mě rozlehl šepot. Otevřela jsem jej a nevěděla, kde koukat jako první. Všude kolem mě byli lidé, ale ne jen tak obyčejní. Byli to studenti.

Byli tu jak starší, tak i mladší, měli na sobě hábity a jejich jednotlivé doplňky byli každé v jiné barvě. Dohromady jsem napočítala čtyři. Červená, zelená, modrá a žlutá. Věděla jsem, co tyhle všechny barvy znamenají, ale bylo to až moc neuvěřitelné než aby v to člověk dokázal věřit.

V tu chvíli na mě dopadla tíha a já neudržela rovnováhu a rozplácla se na zem. Zaskučela jsem a koukla na osobu, ze které jsem neměla zrovna největší radost. Byla tam Clary. Oprašovala si ruce, pomalu vstala, přičemž se pořád otáčela dokola.

Po chvilce prošla i Alice, která měla obě ruce na očích. Odsunula jsem se, aby na mě nespadla jako hnědovlasá dívka, ale zdálo se, že Alice udržela rovnováhu, dala si ruce pryč z očí a párkrát zamrkala. Až do té chvíle jsem si nevšimla, co má na sobě. Co máme všichni na sobě. Měli jsme hábity.

Než jsem se o tom stačila zamyslet, šepot ustal a ze zástupu studentů se vynořil mladík, který mohl mít maximálně 25. Měl modré vlasy po ramena, kaštanové oči a přes sebe přehozený tyrkysový hábit s rudým lemem. Zastavila jsem se pohledem u jeho rukou, kde mě neomámili prstýnky, které měl na každém prstu, ale spíše jeho hůlka, kterou držel v rukou. Na jeho tváři se objevil úsměv, než nakonec promluvil svým hlubším hlasem: „Vítejte, konečně jste se objevili. Čekali jsme vás sice už dříve, ale to nevadí. Pojďte za mnou," uvítal nás bizarně vyhlížející kouzelník.

Opatrně jsem vstala a nezajímalo mě, co tam dělaly ony dvě. Tohle byl můj sen a nikdo my ho jen tak nesebere, a proto jsem za ním vyšla jako první, mezi studenty, které si nás se zájmem prohlíželi.

***

Jako bych to tady znala z knížek a filmů. Byla jsem jako v nějakém snu, kde se mi všechno splnilo. Když jsme procházeli chodbou, viděla jsem spoustu dalších studentů, kteří mířili z jedné učebny do té druhé a nenápadně si nás prohlíželi.

Štípla jsem se do ruky, ale bolelo to a já si s uvědoměním konečně mohla říct to, čeho jsem se bála, že když to vyslovím, všechno se ztratí. Jsem v Bradavicích.

„Školní pohár," vyřkl, když jsme stály v sedmém patře u sochy chrliče, který vyžadoval heslo. Objevilo se točité kamenné schodiště, které se pohybovalo vzhůru jako eskalátor ke dveřím z leštěného dubového dřeva.

Dorazili jsme až ke dveřím, které ten divný chlapík otevřel, a už při první pohledu jsem věděla, kde jsem. Byla to velká kruhovitá místnost, kde na stěnách visely portréty bývalých ředitelů a ředitelek téhle školy. Uprostřed místnosti stál obrovský psací stůl s nohama jako pařáty a hned vedle něho byla polička, kde se vyjímal Moudrý klobouk. Byla to ředitelna.

„Tak, pojďte. Nemáme zrovna moc času." Popoháněl nás a sám přispěchal ke své židli za stolem a všem nám pokynul, abychom si sedli hned naproti němu. „Jsem rád, že jste nakonec dorazili..."

„Počkat! Jak to myslíte nakonec? Vy jste nás čekal? A tohle má být sen nebo je to jen vtípek. A kdo vůbec u všech všudy jste?" přerušila ho Alice, která si dala záležet na každém slově.

„Oceňoval bych, abys byla zticha, ke všemu přejdu," povzdechnul si ten divný chlapík. „Ale dobře, dovolte, abych se vám nejdříve představil, jsem Marcus Brumbál, ředitel téhle školy a..."

„To jste příbuzní s Albusem Brumbálem?" otevřela pusu zase černovlasá dívka.

„Ano, to jsem. Jeho bratr Aberforth byl můj dědeček a když mi nebudeš skákat do řeči, dozvíš se toho mnohem víc." Zastavil ji, když viděl, že má na jazyku další otázku. „A jak už jsem říkal, čekali jsme na vás, neboť naše bývalá paní profesorka Trelawneyová, než naštěstí odešla, vyřkla věštbu, která říkala, že se dnes dostavíte. Ovšem nebyla moc podrobná, a tudíž jsme se skoro nic nedozvěděli. Máte být podle jejích slov zvláštní, když se ale na vás koukám, tak v tu věštbu nevěřím ještě víc než před pár minutami. Ale k věci..."

Ten chlapík, který si říkal ředitel, povídal dál, ale mně už to stačila a mou pozornost upoutaly portréty bývalých ředitelů a ředitelek. Bylo jich tam mnoho a většina z nich dělala, že spí, dost věrohodně, ale pár jsem nachytala, jak se nenápadně snaží otevřít jedno oko. Mě ale nezajímali ostatní, neznala jsem je, ale poslední tři ředitele ano. Zaujal mě především Albus Brumbál, který se ani nesnažil předstírat, že spí a jenom se na mě laskavě usmíval.

Snad poprvé za život jsem někomu úsměv oplatila a můj pohled se přesunul k dalšímu bývalému řediteli, k profesoru Severusu Snapeovi. Vždycky jsem si myslela, že se mezi portréty ředitelů nedostal, ale zřejmě ho tam musel někdo přenést. Byla bych ho ráda viděla, ale nebyl tam, musel být na druhé straně svého obrazu, a tudíž se můj pohled přesunul k bývalé ředitelce téhle školy, k paní profesorce McGonagallové. Měla oči zavřené, ale i tak působil její zjev velice přísně.

„... tak a teď se můžeme přesunout do Velké síně," dokončil zrovna ředitel a já se až teď probudila z transu.

***

Stála jsem ve Velké síni. Bylo to tu velice podobné jako ve filmu. Podlouhlá místnost dohromady s pěti stoly. Čtyři sloužily jednotlivým kolejím, které se rozléhaly po celé délce místnosti. Ten pátý stál na konci a byl vyvýšený a samozřejmě sloužil pro profesory. Nejvíce pohledný byl ale strop, který dnes připomínal nekonečné noční nebe.

„Vítejte, milý drazí, jako obvykle jsme se zde sešli, ale každý si zřejmě musel povšimnout naší malé návštěvy, která zde zavítala." Ukázal na nás, na tři děvčata, která stála naproti učitelskému stolu. „Tři nové studenty, které k nám budou chodit. Prosím vás, abyste jim ze začátku pomohli a všechno jim tady ukázali. Ale vím, že už se tady všechny těšíte na večeři, já osobně mám hlad jako vlk, a proto nám zde pomůže Moudrý klobouk, ale prosím bez zpěvu, další říkanku bych už nerozdýchal." Luskl prsty a před námi se zjevila stolička, na které seděl klobouk.

V další chvíli se tam objevila neznámá paní profesorka, která se ujmula klobouku a zpod pláště si vytáhla pergamen. „Alice Lawrence."

Dívka s havraními vlasy a žlutými oči postoupila pár kroků, které ji dělilo od malé stoličky s vysokými nohami. Sedla si na ni a na hlavu ji byl posazen starý záplatovaný klobouk. Holčina jako by ztratila řeč, měla zavřené oči a vypadala soustředěně.

„HAVRASPÁR," vykřikl po chvilce Moudrý klobouk a celá síň se rozezněla potleskem hlavně od stolu, kde Alice hrdě se vztyčenou hlavou zamířila.

„Clarissa Lisbon," přečetla paní profesorka dřív, než potlesk odezněl.

Otočila jsem hlavou a uviděla jsem dívku se zaťatou pěstí, věděla jsem, že oslovení Clarissa přímo nesnáší a když ji tak ze studentů na střední někdo řekl, vypuklo peklo, hlavně pro něj.

Clary se šouravým krokem vydala k profesorce, sedla si na židli a očima pozorovala, jak jí Moudrý klobouk přistál na hlavě. Musela si ho povytáhnout, neboť ji pořád padal a ona nic neviděla.

Na její tváři se objevil nečitelný výraz, až z nenadání Moudrý klobouk znovu vykřikl: „NEBELVÍR." Ozval se trochu větší potlesk, než měla předtím Alice a pár kluků z Nebelvíru to doplnilo pár výsknutími. Dívka s kaštanovými si sundala klobouk a vesele se vydala vstříc své nové rodině.

„Katie Bristol," řekla paní profesorka, složila si pergamen a strčila ho zpátky do kapsy hábitu.

Pomalými krůčky jsem došla ke stoličce a kolem se rozlehlo ticho. Otočila jsem se a pohlédla do tváře pár studentům, kteří byli blízko mě. Sedla jsem si na rozvrzanou židli, zavřela jsem oči a s hlubokým nádechem mi klobouk byl posazen na hlavu.

Dlouho blouzníš po tomhle světě, ale Bradavice jsou tvým novým domovem, a tak zvedni hlavu a přepiš svou budoucnost v koleji, která ti je souzena, protože tou je...