Mezi dvěma světy [HP FF] [POZASTAVENO]

13. KAPITOLA

Katie*

Víkend byl za námi a nastalo velké pondělí. Den, kdy se mělo ukázat, jestli to dokážu, jestli se dokážu dostat do týmu samých kluků.

V pátek jsem seděla na tribuně a sledovala nábor nebelvírského týmu. Ani nevíte, jak jsem si přála, aby Clarissu nevzali. Jednou v životě se mi něco splní a ona musí mít u toho, ta holka, která se mi celý život posmívala. A co by to byl za život, kdyby ji nevzali? Přece dívka, která se tváří, že je dokonalá, musí mít všichni rádi, ale já to tak nenechám. Poprvé v životě jsem tady cítila, že tu patřím, a proto udělám cokoliv, aby to tak zůstalo, rozhodla jsem se poprvé v životě bránit a je mi jedno komu to ublíží.

Hodiny rychle běželi a já vlastně ani nevím, co se celý den říkalo, protože jsem přemýšlela nad tím, co když mě nevezmou, jaký to bude, když zase Clarissa Lisbon vyhraje, ale teď nad tím nejsem sama, mám Jamese. Ano, James, kdo by řekl, že na téhle škole bude někdo větší sukničkář než Sirius? Já teda ne a už od našeho prvního setkání jsem si myslela, že to bude takový ten frajírek, který každý týden randí s jinou holkou, ale je možný se tak v někom splést? Přiznávám, že si možná o sobě trochu více myslí, ale jinak je to moc milý kluk, který mi nejen naučil jak létat na koštěti nebo přistávat, ale dal mi nový sebevědomí, to který mi vždycky chybělo, a když jsem s ním, můžu použít tolik sarkastických vět, které znám a jiný kluk by se mnou už dávno skončil, ale on? Říkala jsem vám taky o tom, jak moc je soutěživý? Nikdy mě nenechá jen tak vyhrát. Možná si budete říkat, že Zmijozel a Nebelvír se nemůžou spolu přátelit, ale já jsem tady, abych dosvědčila opak, přišla jsem si psát svou vlastní budoucnost.

***

„Proč je tu tolik lidí?" zhrozila jsem se, když jsem já s Albusem a Scorpiusem dorazili na famfrpálové hřiště.

„No konečně jste tady," pověděl udýchaně James, když dorazil k nám.

„Proč je tu tolik lidí?!" zopakovala jsem otázku.

„Ty myslíš tyhle." Ohlédl se na tribuny, kde posedávali studenti z různých kolejí. „Těch si nevšímej. Řeči o tom, že jsme se s Rose pohádali, se rozšířila, ale o to si nedělej starosti, protože ty to zvládneš. Nezapomeň, že na ty tupý debily musíš jít po zlém." Mrkl na mě. „A myslím, že by ses měla jít stoupnout k těm gorilám, za chvíli totiž všechno začne.

James měl jako vždy pravdu. Sotva jsem dorazila, už přicházel kapitán, ale já nemohla spustit oči z těch lidí, co stáli vedle mě. Vždycky jsem byla vysoká, ale teď mezi těmi urostlými kluky jsem se necítila vůbec dobře.

Za ty léta už tu zřejmě nechodili ani holky, a tudíž na mě ostatní zírali s takovým tím výrazem, že jsem jednoduše cvok.

„Dobrý odpoledne, všem, co jste dorazili," pronesl kapitán, který asi jako jediný vypadal, že v té hlavě něco má, ale okamžitě jsem změnila názor, když se jeho pohled zabodl do mě: „Sorry, ale nábor na roztleskávačky je až v pátek."

„Vypadám na to, že jsem roztleskávačka s dutým mozkem?" Zpražila jsem ho pohledem.

On si mě chvíli prohlížel, než odvrátil pohled a pokračoval: „Dobře, tak začneme. Vzhledem k hojnému počtu všech zúčastněných se rozdělíme. Za vašimi zády jsou tři cedule s různými barvy." Všichni jsme se jako na povel otočili. „Protože já jsem brankář, tak o tenhle post se soutěžit nebude, ale o zbývajících šest ano. Všichni kdo chtějí být střelci ať se postavy k fialové, kdo chce být odrážeč, ať se postaví k černé a kdo chytač, tak k bílé. Honem!" Všichni až na kapitána se dali do pohybu a postavili se k příslušné barvě.