Mezi dvěma světy [HP FF] [POZASTAVENO]

10. KAPITOLA

Katie*

Vždycky jsem si myslela, že nejvíce užitečná ze zvířat, které si můžete do Bradavic přivést, je sova. Ovšem pokud nemáte nikoho, komu můžete posílat dopisy, tak je vám k ničemu. Mně se ale líbala, i když jsem měla prsty doklovaný, vysloužil si jméno Henry pro svou roztomilost. Když jsem si dělala ve společenské místnosti úkoly, vždycky tam přiletěl a začal létat sem a tam a přitom narážel do ostatních. Nevím, jestli to dělal kvůli tomu, že byl ještě malinký anebo se narodil pro, být zmijozelskou sovou.

Dnes si ale sovu vypůjčil Albus s tím, že si musí něco zařídit a dokonce ani Scorpiusovi nechtěl říct, co má za lubem.

Byli čtyři hodiny, když se Albus rozhodl, že je ten správný čas, abychom šli trénovat na famfrpálové hřiště. „Podíval jsem se na rozvrh a dneska je hřiště volný, takže by tam nikdo nemusel jít."

Vzala jsem si koště, a když jsme chtěli vyjít, prohlídla jsem si je od hlavy k patě a zmateně jsem se jich zeptala: „A kde máte košťata?"

„Albus říkal, že je nebudeme potřebovat." Pokrčil rameny.

„Oba uvidíte, ale už pojďte." Popoháněl nás a tak jsme tedy vyrazili. Bylo velké štěstí, že jsme cestou nikoho nepotkali, a když jsme vyšli ven, konečně jsem se mohla nadechnout čerstvého vzduchu.

„Tak, co mám dělat teď?" optala jsem se jich, když jsme dorazili na místo.

„Ještě na někoho čekám," odvětvil Albus a šilhal očima po vstupní bráně.

„To si někoho přizval?" zeptal se Scorpius překvapeně.

„Ano, přizval." Otočil se na nás. „Ale slibte, že se nebudete zlobit, myslím to dobře. Vím totiž přesně o jednom člověku, který nám dokáže pomoct."

„To mluvíte o mně?" ozval se někdo za našimi zády. Nemohla jsem uvěřit tomu, koho tam vidím, protože za námi stál James Sirius Potter.

„To má být moje záchrana?" Pozvedla jsem nechápavě obočí.

„Ty jsi o mně ještě nikdy neslyšela?" Pohlédl na svého bratra Albuse. „Copak jí to učíte?" Zrak přesunul znovu ke mně. „Já na téhle škole jsem něco jako famfrpálová legenda." Vychvaloval se.

„A proč by si nám pomáhal?" zeptal se zmateně Scorpisus.

„Řekněme, že jsem se nepohodl s naší prefektkou a vzhledem k okolnostem jsem se rozhodl, že vám pomůžu."

„Takže to děláš jenom kvůli tomu, aby si vyhrál?" Zamračila jsem se na něho.

„Vlastně ano. Vadí ti to? Protože jestli ano, tak máš asi smůlu, neboť lepšího učitele než jsem já, nenajdeš."

„No tak dobře." Povzdychla jsem si a hodila vyčítavý pohled na Albuse. „Dostaň mě do hry."

„Tak se mi líbíš." Usmál se James a začal mě obcházet, aby si mě prohlídnul. „Na jaké pozici by si chtěla hrát?"

„To si můžu vybrat? Já myslela, že už bude všechno zabraný."

„Pokud vím, tak Zmijozel má v pondělí nábor a nikdo tam u nich nemá místo jistý. I kdyby si tam jeden celý rok hrála na nějakém postu, tak další rok musíš projít znovu náborem, aby sis to místo skutečně zasloužila," dovyprávěl James. „Takže jaký je to post?" zeptal se podruhé.

„Odražeč. Vždycky jsem chtěla být odražečem," pronesla jsem odhodlaně.

„Máš postavu tak na chytače nebo střelce." Vysmál se mi James.

„Co, bojíš se? Vím, že taky hraješ na odrážeči. Myslíš si, že bych tě dokázala shodit z koštěte." Na rtech mi hrál úsměv, když jsem zdůrazňovala slova jako shodit z koštěte.

„Už teď vím, že tě nepřijmou." Měřil se mě pohledem.

„A to proč?"

„Protože si holka. Nevzpomínám si, že by ve zmijozelském týmu hrála někdy nějaká holka."

„Ale já dokážu opak," vzdorovala jsem mu.

„Tak dobře." Pořád si mě obcházel, až nakonec se zastavil přede mnou. „Na odrážeče potřebuješ sílu. Musíš být lepší než tam ty gorily, kteří hráli minulý rok."

„Nepotřebuju nějak zvlášť velkou sílu, stačí dobře mířit," řekla jsem prostě.

Zasmál se. „Dobře, už se přestaň obhajovat. Myslím, že pro začátek bude stačit, aby si letěla na koštěti a nespadla přitom."

Otočila jsem se na místo, kde ještě před chvilkou stáli James se Scorpiusem, ale teď byli fuč.

„Kde jsou?" Udiveně jsem se otočila na Jamese.

„Copak sis myslela, že tě budeme trénovat všichni tři? Albus tě měl jenom přivést, protože skutečný trenér jsem tady já," vypustil z úst a prohrábl si vlasy.

Až já je jenom zmerčím, zabiju je.

„Začneme?"

„Začneme," promluvil a nasedl na koště. „ Zkus na tom koštěti vyletět do vzduchu, aniž by sis zase něco vyvrtla."

„Moc vtipné," zavrčela jsem, dala nohu přes koště a odrazila se. Balancovala jsem, ale k mému velkému štěstí jsem našla rovnováhu a znehybněla. Možná jsem byla jen kousek nad zemí, ale už jen to, že jsem dokázala vzlétnout a nespadnout, je pokrok.

„Musíš letět ještě výš," prohodil James, když doletěl na místo, kde jsem skončilo.

„Já nevím jak." I když jsem se snažila znít jako drsňačka, slyšela jsem, jak v mém hlase zazněl strach.

James si zřejmě mého neklidu také všiml, a tak se mi podíval do očí. „Nemusíš se bát. Copak si myslíš, že tě chci mít na svědomí?" zeptal se a mě překvapilo, že teď jeho hlas nezněl tak jako obvykle, byl starostlivý. „Víš co, chyť mě za ruku." Pokynul a mně v hlavě začal boj. Nakonec jsem jeho nabízenou ruku přijela, neboť jsem stejně neměla na výběr. Vždyť ani nevím, jak se přistává.

Jeho koště se zvedalo výš a výš a to moje taktéž. Když jsme byli až nad tribunami, pustila jsem jeho ruku a oběma rukama jsem se držela násady koštěte a pořád jsem se musela koukat dolů.

„Ty se bojíš výšek?" optal se James, a když jsem odvrátila pohled od té výšku pode mnou, zjistila jsem, že mě celou dobu upřeně pozoruje.

„Ano, ale to neznamená, že se vzdám svého snu, být v něčem dobrá."

Uznaně pokýval hlavou. „Tak dobře, šlohl jsem pro tebe jednu pálku." Zpoza hábitu vytáhnul dvě pálku a podal mi jednu z nich. „Chtěl jsem nejdříve pracovat s potloukem, ale nakonec jsem se rozhodl pro míč, který na tebe budu střílet ze všech stran a ty se zkus strefit." Odletěl a já začala panikařit. Jediné, co se po mě chtělo, tak to, abych zůstala na místě a strefovala míč. Odhrnula jsem si vlasy z čela, nadechla se a natočila pálku tak, abych mohla strefovat míče ze všech stran.

Rozhlížela jsem se a hned tady byl vpravo, pak vlevo, nahoře a to se neustále opakovalo, než začalo být šero. „Pro dnešek končíme, musím uznat, že ti to odpalování jde lépe než létání," promluvil, když letěl kolem mě. Už byl skoro na pevné zemi, když se ohlédl na mě.

Nenechala jsem se rozhodit a prudce jsem zahnula koštětem dolů k zemi a nevěděla jsem, jak se to ovládá. Chtěla jsem to zmírnit, ale v té rychlosti to nešlo a neodvažovala jsem se ani otevřít oči, jen jsem křičela.

Čekala jsem tvrdší pád, ale když jsem otevřela oči, pohlédla jsem na Jamese, který ležel pode mnou a propaloval mě pohledem. „Teda, nečekal jsem, že mi při prvním tréninku vyrazíš dech," sípal ze sebe James, ale na rtech mu hrál úsměv.