Moje černé myšlenky

Strach

Teď jsem každý ráno jezdila tramvají abych se tam potkala s Andym, ale jednou tam nebyl tam. Trochu mě to zarazilo, ale zachovala jsem chladnou hlavu,dala si sluchátka do uší a poslouchala moje oblíbené songy. Myslela jsem si, že Andy bude třeba už ve škole nebo zaspal nebo tak něco, jenže po první hodině jal jsem šla k automatu tak tam pořad nebyl. Bylo mi to celkem divný ale pořad jsem nijak nepanikařila. Jenomže on tam nebyl ani jednu přestávku...začala jsem se o něho bát.Utíkala jsem domů abych se podívala na facebook, jestli mi třeba nenapsal co se stalo,ale ne,ani slovo...Začínala jsem se o něj bát víc a víc ale byla jsem i trochu vztek že mi nic neřekl. 

Šla jsem brzo spát abych na to nemusela tak moc myslet,protože čím dýl se neozíval tím víc jsem se svíjela ve strachu.

Ráno jsem se vzbudila asi kolem půl páté ráno, protože jsem měla noční můru, že Andyho někdo probodal nožem a on to nepřežil. Promnula jsem si oči a cítila, že mi z toho hroznýho snu spustily slzy. Dost jsem se divila ale na druhou stranu jsem si říkala, že by to asi udělal každej. 

Jela jsem do školy, ale v tramvaji zase nebyl...Můj strach se čím dál víc a víc stupňoval a ja už nedokázala myslet na nic jinýho než na to jestli se mu něco stalo.Ve škole samozřejmě zase nebyl a v mý hlavě se začal kupit né jen strach o něj ale i hodně i vztek.

Doma jsem byla už celkem dost  naštvaná tak jsem se chtěla odreagovat na noťasu. Šla jsem na seznam a tam vidím popisek ''Mladého chlapce srazilo auto,je v kritickém stavu!''. Zastavilo se mi srdce ''Prosím ať to není Andy! Prosím ať to není Andy!'' křičela jsem. Článek jsem si rozklika a málem přestala dýchat. Byl to Andy. Okamžitě jsem se sebrala a jela za nim do nemocnice.

V nemocnici mi sestřička mi řekla, že je na pokoji číslo 69. Běžela jsem k němu jak nejrychleji jsem mohla. Vešla jsem do dveří a uviděla ho.