Přišla jen tak //POZASTAVENO//

"Tak je to správně."

Subaru:

"Musíme do sídla." Oznámil mi s klidem v hlase Shu a už mířil pryč ze školy. Nic jsem nenamítal, nevadilo mi se ulejt z vyučování. Zrychlil jsem krok a ignoroval bručícího Shua, který očividně odmítal při chůzi nespat. "Subaru co blázníš!? To mne chceš tou rychlochůzí zabít!? Já spim ty ignorantskej zmetku!!" Pořvával na mě, i přesto jsem ho však za ruku, jako loutku táhl k limuzíně. Nevšímal jsem si divných pohledů mích dvou nevlastních bratrů a hodil jsem Shua do toho debilního pohřebáku. "Kde je ta trojka!?" Zeptal jsem se ostře Reije a pro jistotu jsem se rozhlídl, jestli jsem Laita, Ayata a Lilu náhodou nepřehlídl. "Laito před chvílí volal z města, Ayato a Lila jsou tam také." Řekl vyrovnaně Reiji a přísně si mně změřil pohledem přes okraj svých brejlí. "Tak na co čekáme, jedeme!!" Okřikl jsem je a společně s Kanatem a Reijem nasedl do naší klasické limuzíny.

Ayato:

"To bylo moje takoyaki!!" Skoro jsem plakal. Laito, můj perverzní, debilní bratr mě téměř uškrtil na kravatě a ještě k tomu mně připravil o chvíli drahocenného pojídání takoyaki. Běsnil jsem, nadával jsem a prskal jsem. Měl jsem takovou zlost. Laito řídil jak šílenec, Lila sebou každou chvíli trhla a  mně se v břiše rvaly dva hrnky kakaa, pekáč takoyaki, sáček čipsů, tři tabulky čokolády, kuřecí na kari s chilli navíc, sklenička vaječnýho koňaku, pohár zmrzliny a hovězí steak s hranolkama. "Laito, myslím, že budu blejt." Neviděl jsem Laitovi do obličeje, ale moc dobře jsem slyšel jeho odpověď, která mne donutila vzhlédnout od mích propletených prstů. "Tak nemysli." Probodl jsem ho vražedným pohledem. "Konec konců, při tom nepřemejšlení se ani nenadřeš, protože je to tvá obvyklá činnost."

Krev.... Napadlo mne, ovšem pak jsem svůj výrok přehodnotila a vyhodnotila jsem, že je to jen další nesmysl který si vymyslel můj přepracovaný mozek. Je to jen rudá barva. Zkoumavě jsem natočila hlavu na stranu a prohlídla si své okolí důkladněji. Nebylo kolem mně nic konkrétního, umělec by řekl abstrakce. Když jsem natáhla ruku, abych se něčeho, čehokoli dotkla, nahmatala jsem pouze deprimující prázdnotu. Dokonce mi i připadalo, že létám ve vzduchu, jako bych na ničem nestála. Mé nohy pod sebou neměly žádný tvrdý podklad. "Je tu někdo!!!!!?" Zakřičela jsem a vzápětí se tím nic kolem mně rozezněl něčí zvonivý smích. Ucítila jsem za sebou pohyb, ovšem když jsem se otočila, nikdo za mnou nestál. "Pojď ke mně." Ozval se mužský hlas, pravděpodobně patřil stejné osobě, které patřil smích. V červené mlze jsem spatřila bledou ruku. "Hekaté..." Zašeptal neznámý. "odpusť mi to, prosím." Do jeho hlasu se vetřel zoufalý tón. "Nechtěl jsem to tak, věř mi. Zapomeneme na to a budeme navždy spolu. jen já a ty. Jsem tvůj milovaný Diabolos, tak už se nebraň, poddej se šepotu lásky. Pojď ke mně, ať se mohu pokochat pohledem na tvou spanilou tvář." Mé nohy se daly do pohybu, i přesto, že jsem na ničem nestála. "Tak je to správně." Zamumlal muž, když jsem se mu ocitla tak blízko, že jsem slyšela a hlavně cítila jeho dech. Jeho ruce mně něžně uchopily kolem pasu a přitáhl si mně k sobě. Nebránila jsem se, když se má hlava opřela o jeho hruď, naplnil mně pocit zvrácené touhy. Měl pravdu, takhle to bylo správně. Vzhlídla jsem, abych pohlédla do jeho tváře, avšak jediné co jsem z ní zahlídla byl jeho zvrhlý a potěšený úsměv. Ten úsměv, byl to poslední, co jsem z toho podivného místa zahlédla, než se všechno začalo rozpadat.