Přišla jen tak //POZASTAVENO//

"Já nejsem zlá."

Nervózně jsem polkla. "A upíři se chtějí zmocnit Země?" Shu si zkousl ret a Reiji si promnul ruce. "Už delší dobu se v Radě starších probírá možnost přizpůsobení si svět podle upířích potřeb, jinými slovy se debatuje o nejlepším plánu na ovládnutí světa." Překvapeně jsem si Reije prohlížela. "Netváříš se zrovna nadšeně." Konstatovala jsem suše a se zamyšleným výrazem jsem je všechny přeměřila pohledem. Reiji se tvářil ustaraně a naprosto vážně. Shu přejížděl jazykem po zubech a taky se tvářil dosti zkroušeně. Jindy perverzně se šklebící Laito se zamyšleně a nepříliš nadšeně mračil. Ayato na se přestal ládovat palačinkama, které vzal bůhví kde a ušmudlanýma rukama  si promnul bradu. Největším šokem pro mě byl ale Kanato, který odložil Teddyho na stůl a smutně se na mne koukal. "Co se všichni tváříte, jak kdybyste šli na pohřeb!?" Laito si povzdechl. "Kdyby si byla ošklivá, blbá a hodná bylo by to v pohodě, ale ty si sexy, docela chytrá a vlastně i docela zlá, no prostě jak Hekaté." Zamračila jsem se. "Já nejsem zlá." Ayato se ušklíbl. "Říká člověk, kterej do mně bez mrknutí oka zabodl kuchyňskej nůž a Laita jen tak for fun praštil paličkou na maso." Ublíženě jsem odvrátila pohled od upírů. "Neměli jste mně srát." Shu se opatrně podrbal za uchem a vyndal si i druhý sluchátko. "Nó Lilo, ono vlastně si celkem zlá, nic ve zlým, ty nejsi špatně zlá." Protočila jsem očima. "Jak můžu bejt dobře zlá, prosim tě!? Zlej je zlej." Rozhodně jsem přikývla, abych svým slovům dodala sílu. Reiji nesouhlasně zavrtěl hlavou. "To není tak úplně pravda Lilo." Nechápavě jsem nakrabatila obočí. "Je fakt, že když tě někdo naštve, tak si zlá, ale taky je fakt, že dokážeš mít ráda a když je potřeba někde pomoc, pomůžeš. Takže si vlastně dobře zlá, krutá a nemilosrdná ke svým nepřátelům a laskavá a nápomocná ke svým blízkým." Na rtech se mi proti mé vůli vykouzlil drobný, potěšený úsměv. Při pohledu na pět naprosto vážně se tvářící upíry se úsměv ve chvíli rozšířil a já propukla v hlasitý záchvat smíchu. "Čemu se směješ?" Zeptal se mírným úsměvem Laito. Mávla jsem nad tím rukou a přes smích ze sebe vypravila svou osudnou větu. "Ale... ničemu...." Laito se nebezpečně ušklíbl, přisunul se víc ke mně a když mi Ayato stiskl pevně zápěstí, tak mně začal lochtat. "Tak čemu?" Zeptal se. "Vám a tohle musí vypadat dost úchylně." Odpověděla jsem a dál se potichu pochechtávala, pak jsem ještě dodala. "Jo a mmch. nejsem lochtivá."