Přišla jen tak //POZASTAVENO//

"Myslím, že bychom měli zakopat válečnou sekeru."

"Myslím, že bychom měli zakopat válečnou sekyru." Pronesla jsem směrem k Subarovi stojícímu ke mně zády. Otočil se. "Jak ses sem dostala?" Zeptal se s kamenným výrazem na tváři, připravený mi vynadat za vloupání do jeho pokoje. "Bylo otevřeno." Ruce jsem zvedla v obrané gesto a nasadila jsem nevinný výraz. Zamračil se a posadil se na rakev. "Jen aby..." Uchechtla jsem se a tichými kroky přešla až k Subarovi. "Vypadni..." Zamručel nepřítomně a s nicneříkajícím výrazem ve tváři zíral před sebe.  S úšklebkem na tváři a zvědavostí v očích jsem se k němu opatrně posadila a čekala co udělá. "Řekl jsem, abys vypadla." Mluvil tak potichu, že jsem ho sotva slyšela a jeho hlas byl děsivý a chladný jako severní vítr. Polkla jsem, ale nezvedla jsem se. Chvíli se nic nedělo a já uvažovala o tom, jestli nemám do Subara strčit aby se zvedl, to už jsem však nestihla. Prudce se zvedl, popadl mě za zápěstí, vykopl dveře a vlekl mě za sebou chodbou k společenskému salónu. Hodil mě na pohovku a během vteřiny jsem byla uvězněna pod jeho tělem. "Co to...!?" Otázku jsem však ani nestihla dokončit, protože mně umlčel svými rty. Odtrhla jsem se od něj a hlavu obrátila na druhou stranu. "Si normální!?" Rozkřikla jsem se na něj, což on dokonale ignoroval a jemně mně políbil na odkrytý krk. Mírně mi zkousl citlivou kůži na krku a pak mou kůži chvíli laskal jazykem, za což jsem ho odměnila tlumenými vzdychy. Spokojeně se zašklebil. "Klidně vzdychej nahlas, mně to vůbec nevadí." Otočila jsem se k němu čelem a zamračila se. "Já ti vůbec nerozumím. Proč to do pekla děláš!?" Jeho úšklebek se ještě rozšířil. "Neříkala si náhodou, že je na čase abychom zakopali válečnou sekyru?" Nadzvedla jsem obočí. "Takhle si ty představuješ, že je načase zakopat válečnou sekyru?" Smrtelně vážně přikývl. "Ano, přesně tak."