Přišla jen tak //POZASTAVENO//

Komáří redheadka

Na krku jsem ucítila horký dech. "Co je pravda Koťátko?" Obrátila jsem se a podívala se do očí vážně sexy zrzkovi s kloboukem. "Že tady žijou upíři." Usmál se, dobře, dobře, perverzně a drze se zašklebil. "A nato si přišla jak?" Protočila jsem očima, ale úplně s přehledem ho ignorovala. "Super, kde budu mít pokoj?" Zeptala jsem se naoko klidně. Vevnitř jsem ale jásala, křičela a tancovala havajský tanec štěstí. "Proč se to tváří tak nadšeně?" Zeptal se s prstem namířeným na mě a zděšeným výrazem Komáří redheadka. Ano, vážně mu hodlám říkat Komáří redheadka. Ukázala jsem na něj prstem a nahodila zděšenej face. "Proč je to tak blbý?" Naklonil hlavu na stranu a sadisticky se usmál. "Budu tě muset převychovat." Nasadila jsem ten nejzamyšlenější face kterej umím. Poved se mi. "To nejde, pár lidí už to zkoušelo, ale já jsem nevychovanej spratek a nevychovaným spratkem taky navěky zůstanu. Stejně jako ty navěky zůstaneš Komáří redheadkou." Přimhouřil naštvaně oči. "Kdo vlastně si a co chceš v našem domě?" Usmála jsem se. "Mé jméno není důležité. A ve vašem domě teď bydlím." Vykulil oči a upír, který mu byl velmi podobný, až na to že zrzavé vlasy měl krátké a rozcuchané. A měl blbě zavázanou kravatu se plácl rukou do čela. "Laito ty si fakt idiot, ona si dělá srandu." Zazubila jsem se. "Omyl oba jste idioti, já to myslím vážně. Teď tu bydlím." Všichni se na mě nevěřícně podívali. "Nemyslí to vážně." Řekl rozhodně brejloun. Povzdechla jsem si, bože, to jsou takový trotlové. "Tak, pro ty, s mentálním postižením ještě jednou. Teď tu bydlím." Než to stačili pochopit, já už jsem byla nahoře a šmejdila po všech pokojích, ehm, ehm, hledala jsem volný pokoj. To byste nevěřili co maj takový upíři v pokoji. Pokoj laděný do šeda byl celej rozmlácenej(hustý), do modra byl plnej knížek(z toho jsem vypadla nejrychlejc), ten žlutej měl zas čtyři věci na kterých se dalo dobře ležet(vlastní zkušenost), v červeným byl jakýsi podivný, mučící nástroj(upozorňuji, nehrabat, bolí to), fialovej se mohl pyšnit spoustou hraček(mnohdy sadistických) a nakonec zelenej, kdyby nebyl zelenej, byl by nejhezčí(obrovská, neuvěřitelně pohodlná postel a super skříně). Začínala jsem toho mít plný zuby, nenašla jsem žádnej volnej a hezkej pokoj. Otevírala jsem už asi padesátý dveře. Vrrrzzzz. Zacpala jsem si uši. To je příšerný. "Ty si to pořád ještě nevzdala?" Ozval se za mnou hlas toho ospalýho upíra co vůbec nemluvil. "Ne, když ty můžeš vstát, já můžu najít volnej pokoj." Blonďák protočil očima. "Ty si fakt..." Nechal větu doznít do prázdna. "No co podle tebe sem!? Modelka, pche. " Přiložila jsem si ruku k puse a zatvářila jsem se mírně provinile. "Ups, já to řekla nahlas."