Light page of the prison [CZ Larry Stylinson]

XVIII.

Věděl jsem a čekal, že po tom, co Harryho propustí, si to frajersky napochoduje až ke mně a že po mně bude chtít ty kecy ve stylu, že nemá kde bydlet, a že jsem mu vlastně řekl, že jsem jeho a tak jsem prostě stále jeho atd. Samozřejmě, že to bylo více než očekávatelné. Jen se naskýtala otázka, jak to vlastně celé vyřeším, jak se k tomu všemu postavím. I já se tohoto okamžiku děsil. Harryho jsem neviděl sakra dlouho a ani jsem o to vlastně, a tam nějak logicky, zájem neměl. Předtím jsem si ho užil až až, teď jsem měl konečně pokoj.

A taky jsem měl Zayna. Tedy měl – v tu chvíli jsem netušil, že jsem ho měl. Jo, možná mezi námi od té doby proběhl sem tam flirt, ale když jste trošku připití nebo zhulení, přijde vám to absolutně normální a tak nějak tento, vlastně i dost podstatný, fakt ignorujete. A skutečně – já jsem to přehlížel. Dobrá i nějaká ta pusa proběhla, ale většinou v rámci flašky (a ano, i ve svém věku si jí ožralí zahrajeme) nebo jen tak ze srandy, když to po nás třeba někdo chtěl, prostě z hecu. A nikdy jsem to nebral jako něco víc, nikdy jsem v tom to „více" ani necítil, tak jsem to prostě ignoroval a dál si užíval.

Ale Zayn to zřejmě viděl jinak a zřejmě ho to i dost ranilo. Ale skrýval to tedy perfektně, to se musí uznat. Divím se, že není herec nebo tak. Dobrá, tím jsem to asi posral. A i dle toho jsem čekal, že se k tomu postaví úplně jinak. Ale jeho slova, která tedy správně patřila Harrymu, mně dojala. Dojala a utvrdila v tom, že to Zayn vždycky myslel vážně a že jsem ho tímto vlastně dost týral. Bože, jsem to ale blbec.

„Zaynie?" šeptl jsem poté, co jsem si to všechno uvědomil. Tak nějak jsme si lehli k sobě do postele, totiž ke mně, poté, co ostatní kluci odešli a já se vlastně cítil i dobře, že tady neležím sám. Na druhou stranu po tom, co mi dneska řekl, bylo dost logické, aby tady zůstal. Ale netušil jsem, jestli jsem přemýšlel hodinu nebo třeba jen 5 minut a Zayn mezitím nestihl usnout.

„No?" Nestihl usnout. Já se maličko zaradoval a otočil se na bok tak, abych na něj dobře viděl, tedy ne že by to snad v té tmě bůhví jak dobře šlo.

„Víš, chtěl jsem ti fakt strašně moc poděkovat za to, co jsi pro mě udělal," usmál jsem se na něj, ale pochyboval jsem, že by ten úsměv viděl. „Možná to tak nemusí vypadat, ale pro mě to znamenalo sakra hodně," dodal jsem ještě a snažil jsem se najít jeho oči. Nepodařilo se. Avšak to, co následovalo, mně dostalo zcela do transu. Proto mlčel. Přitáhl si mně totiž k sobě a přetočil si mně pod sebe.

„Louisi, Louisi," začal a já se začal natahovat, abych si rozsvítil lampičku na stole. Nevyšlo to – chytil mi mou ruku a společně i s druhou mi jí dal nad hlavu. A já v ten moment na sucho polkl. Nechápal jsem, co se děje a hlavně o co mu jde. I když něco hluboko v mysli mi napovídalo, že to asi nebude nic dobrého. „Myslíš, že jsem to dělal jen proto, abys mi poděkoval? Ne, přeci jen – zachránil jsem tě, hm? Nezasloužil bych si odměnu?" I když byla tma, já jsem před sebou viděl jeho úšklebek. Přesně jsem si dokázal vybavit jeho tvář.

„Zayne, co, co děláš? Pusť mně," sykl jsem. Jeho stisk byl pevný, možná až příliš pevný.

„Na něco jsem se tě ptal!" zavrčel mi blízko obličeje, ale nenechal mně, abych odpověděl. Místo toho se mi vrhl na mé rty – a rozhodně nebyl jemný. Bral si je, jako kdyby mu patřily a já věděl, že budou nateklé. A hodně. Ale když konečně ustal, odvrátil jsem hlavu na bok. Nelíbilo se mi, že na mně seděl. Nelíbilo se mi, že mi držel ruce. Měl mě v šachu, já prohrával s obrovským rozdílem.

„Za-," nedokázal jsem ani dokončit a na mé tváři přistála první facka. Polkl jsem a vyděšeně na něj zíral.

„Dával jsem ti možnost, Louisi. Nevyužil jsi ji," uchechtl se a stáhl si pásek. Uslyšel jsem jen přezku a bál se nejhoršího – že mně teď přetočí na břicho a dá mi páskem. Určitě ne jen přes zadek. Ale místo toho tím páskem jen upevnil ruce nad mou hlavou, aby on mohl používat ty své. „Takže si tě vezmu, bez povolení. Mohl jsi mi říct ne. Ale ne, tys to furt chtěl obkecávat," zasmál se a já cítil, jak mi začal stahovat kalhoty.

„Zayne, Zayne prosím!" vzlykl jsem a zavrtěl se. „Prosím, zítra. Přísahám. Zítra se s tebou vyspím," popotáhl jsem nosem a sledoval ho. Překvapil mně – skutečně ustal v pohybech. Po chvíli byla lampička rozsvícena a já zamrkal nad náhlým množstvím světla. Chytil mi bradu a donutil, aby se naše pohledy střetly. Sykl jsem, držel až moc pevně.

„Dobře. Pod jednou podmínkou," olízl si ret a já opět polkl.

„J-jakou?" šeptl jsem. Na hlasitější odpověď jsem se nezmohl.

„Budu si s tebou moci dělat co budu chtít," ušklíbl se nad tím a naklonil hlavu na stranu. Stále mi bolestivě tiskl bradu a já jen přikývl. „Slova!"

„A-ano, ano Zayne," sykl jsem a z mých očí se dostala další slza. On mně opět hrubě políbil a následně se svalil vedle mě. Vyděšeně jsem ho sledoval, ale bohužel za chvíli jsem si všiml, jak pravidelně oddechuje a dokonce i zachrápal. Takže jsem tam zůstal ležet s přivázaným zápěstím k posteli a s rozsvícenou lampičkou.

***********************************************************************************************************************************************************************************

Hahaha, som back B) Po letní pauze. A kupodivu jsem se skutečně nakopala a nějaké ty díly, i tohoto příběhu, si nadepsala. 

To se to teď ale vyvíjí, co? O:)