Zaklínač 2020

1 - Něco si přej!

„Ségra!" vzhlédnu od monitoru. „Kde seš s tím pitím?"

„Vždyť už jdu," houkne zpátky, „máš tady hrozný bordel."

Vyjde z kuchyně a já jí počastuju vyčítavým pohledem.

„Je to tvůj byt?" doplním ho otázkou.

„To neznamená, že tady musíš mít..."

„Je to tvůj byt?" přeruším ji s tím a samým dotazem.

„Ne, není," zasměje se a hrcne vedle mě na gauč, ještě předtím odloží skleničky na stůl, „tak dělej, dělej, ukazuj."

Chopím se herní myši, která do teď rytmicky poblikávala všemi možnými barvami. Jakmile se jí dotknu, barvy se ustálí a myš je připravená k akci. Zadívám se na monitor, kde je pozastavená hra. V levé části je sloupec s dostupnými možnosti a v té pravé sedí na kolenou hlavní postava hry – v černé zbroji, bělovlasý, se dvěma meči na zádech.

„Sleduj," zazubím se a vrátím se do hry, „víš, jak je ve Gwentu, co hrajeme, karta krávy?"

„Kráva," prskne smíchy, „no jasně. Muuu!"

„Skvělá imitace," směju se, „hele, tak sleduj. Víš, jak ti pak do dalšího kola přijde Fiend? Ta příšera?"

„Jo," kývne a nakloní se ke mně, aby líp viděla na monitor.

„Hele," mou rukou – tedy vlastně rukou hlavního hrdiny – padne v následující chvíli v podstatě celé stádo kraviček.

„Chudinky, co jim to děláš?" našpulí sestra rty a ve mně to bublá smíchy.

„Vydrž," přiměju postavu nějakou chvíli meditovat, „let the magic happen."

Na louku, kde ještě před chvíli byly kravičky, se přiřítí obrovská chundelatá příšera se dvěma zakroucenými rohy po stranách hlavy.

„Čertík," zazubím se, „jako ve Gwentu."

„Tak to je mazec," tlemí se sestra.

„Jo tak, super," nakláním se víc nad notebook a postava se dává na útěk, „vzhledem k tomu, že nejsem zrovna extra vysoký level, tak už to přestává být sranda."

Snažím se zdrhnout, jenže příšera mě hbitě dostává a moje postava jaksi... Chvíli se směju, pak se na ségru pootočím se zoufalým výrazem.

„Chudák Geralt," podívám se na ní psíma očima, „to si nezasloužil."

„Neměl bít ty kravičky," namítne ségra.

„Tak fajn," vypnu hru, loknu si pití a odložím notebook ze stolku, „co to překvapení?"

„Musíš slíbit, že o víkendu přijdeš. Nemáš to vědět, ale máma plánuje oslavu," podívá se na mě kriticky, „vážně, nezklam ji."

Odfouknu si a kývnu: „Fajn, přijdu."

„Dobře," zajiskří jí v očích, „něco jsem ti upekla."

„Nedostanu dort náhodou tam?" zadívám se za ní, když se zvedne a jde něco štrachat.

„Tohle není dort," namítne, když se na mě zase otočí.

V ruce drží cupcake s obrovskou krémovou čepicí narůžovělé barvy. Co víc, z jakési cukrové hmoty je do krému zapíchnutý roh, posazené dvě oči a pod nimi pusa s vypláznutým jazykem – dokonalý jednorožec ala dortík. Propuknu ve smích, stejně tak ona. Do očí se mi nahrnou slzy smíchu, když mi ho předá.