Zaklínač 2020

3 - Milovník květin

Oba dva na mě zírají a nevím, jestli na ně začít řvát nebo propadnout v pláč. Jedno je ale jasné – jdu do města. Druhá věc je trochu zamlžená – jdu sama?

„Ty, ségra," protočím si mobil mezi prsty.

„Musím zpátky do práce," upozorní mě.

„Geralte," poprvé za tu dobu, co tu je, vyřknu jeho jméno, „půjdeme na výlet?"

„Už zase se mnou mluvíš jak s malým děckem," svraští obočí.

„Nezlob mě," odložím telefon a jdu prohledat ložnici, přestože vím, že tam žádné chlapské oblečení nenajdu – zástupce opačného pohlaví už tam nebyl nějakou tu dobu.

Když se vrátím zpátky, samozřejmě s prázdnýma rukama, ségra se na něj roztomile culí a on na ní může oči nechat.

„Manon!" okřiknu ji.

Pohodí hlavou a podívá se na mě: „O co jde?"

Moc dobře ví, o co jde. Ona to ví vždycky.

Věnuju jí jeden víc než nechápavý výraz a ona zvážní: „Tak?"

„Nemám ho do čeho převléknout."

„A já s tím?" založí si ruce na prsou.

„Hned za rohem je second-hand. Skočíš pro něco?" pozoruju, jak těká pohledem po bělovlasém. „Tak jinak, skoč tam něco koupit. Padej."

Čapnu ji za ruku a poodstrčím ji ke dveřím. Otevře je a v nich se na mě otočí.

„Je milej," zadrmolí.

„Běž," prostrčím ji dveřmi, a když se ke mně otočí zády, nakopnu ji do zadku.

Zacvaknu za ní dveře a povzdychnu si. Potřesu hlavou, promnu si obličej a pokouším se udržet zdravý rozum. Vrátím se zpět k zaklínači, který mi věnuje jeden zkoumavý pohled.

„Musíš mi slíbit, že se venku budeš chovat slušně," začnu k němu promlouvat, „budeš dělat, co ti řeknu, ano? A ne, neber to jako pokyny malému dítěti, prostě... Jsem tu vlastně od narození, ty to tu neznáš a já bych vážně nerada, aby tě přejelo auto, víš? Venku už se nejezdí na koních, ale v rychlejších prostředcích. A proto, ať už přinese jakékoli oblečení, byla bych ráda, kdyby sis ho vzal a předtím se nejlépe vykoupal, protože..."

Když se na něj otočím, dívá se na mě, probodává mě pohledem, s lehkým pobaveným úšklebkem na tváři.

Než se stačím zeptat, udělá to on: „Co je za problém mezi tebou a tvou sestrou?"

„Co?" vydechnu nechápavě.

Mlčí, jenom na mě zírá.

„Zpátky k městu," odkašlu si.

Vypadá vážně úžasně v těch džínových tříčtvrtečních kalhotách a modro-červené kostkované košili. Vlasy mu kontrastují s košilí a kalhoty mu sedí tak perfektně, že...

„Musím zpátky do práce," upozorní mě sestra, když Geralt vyleze z ložnice v novém oblečení a ona lehce nakloní hlavu k rameni, jak si ho prohlíží.

„A my do města," pokývnu hlavou.

„Bože," vyprskne smíchy a já musím taky.

„Velice vtipné, vážně," zamručí bělovlasý.

„Prohlížel ses vůbec v zrcadle? Víš, jenom abys..." smích se mi vkrádá mezi jednotlivá slova vět.

„Několikrát," svraští obočí, „ale nevím, co víc s tím mám dělat. Prostě je to strašné. V něčem takovém si dokážu představit možná tak Marigolda. Tohle tady nosí normálně?"