Zaklínač 2020

10 - Chyba, které nelze litovat

Nemůžu spát, takže jsem se ocitla v obývacím pokoji na pohovce, na klíně notebook a v hlavě plno myšlenek, které jsem chtěla, aby zmizely. Asi dvě hodiny strávím nad seriálem – není to moc, stihnu tak akorát dvě epizody.

Potom se mi znenadání rozzvoní telefon. Sáhnu po něm, při pohledu na jméno si povzdychnu. Stále se cítím provinile, stále je ve mně až moc pocitů, abych s ním mohla normálně mluvit.

„Charlie?" přijmu hovor.

„Sophie," zazní trochu překvapeně, „prosím tě, řekni mi, že jsem tě nevzbudil."

„Nevzbudil," promnu si čelo, „nespím už dobré dvě hodiny. Děje se něco?"

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku," zahuhlá, takže mu skoro nerozumím.

„Jestli jsem v pořádku?" odtuším a rty se mi zkřiví v zahořklém úsměvu. „Charlie, nemyslíš, že kvůli tomu bych měla volat spíš já tobě?"

„Je mi fajn, je to jako mít kocovinu," ujistí mě.

„Stále se cítím strašně blbě," přiznám mu, zřejmě z nedostatku spánku, nebo možná chci, aby to věděl, „kdybych ohledně toho mohla alespoň něco udělat, ale nemůžu. Víš, co na hraní bylo krásné? Vždycky jsi věděl, co postava udělá. Vždycky bylo po tvém, přestože jste na všechno byli dva."

„Sophie, prosím tě, nevyčítej si to," zazoufá.

„Jen jsem z toho všeho tak trochu rozčarovaná," pokouším se kontrolovat svůj hlas, do očí se mi tlačí slzy, „takhle jsem si narozeninové přání nepředstavovala. Co víc? Máma má za to, že spolu chodíme, že jsme dokonalý pár. A on se tak celý večer tvářil, jakože má věci naprosto pevně v rukou, že všechno klape, že to mezi námi klape..."

Odmlčím se. Naslouchám tichu, které panuje i na druhé straně linky. Oba dva jsme hodnou chvíli mlčeli, než jsem znovu promluvila já.

„Promiň mi, prosím tě. Nechápu, proč tě takovými žvásty vůbec zatěžuju, můžu si za to sama," povzdychnu si.

„Nebo za to můžeme oba?" nadhodí.

„Za plno věcí jsme vždycky mohli oba," uculím se.

„Pamatuješ na střední? Naše jména byla nerozlučitelná dvojice," uchechtne se.

„Jo, dvouprvková množina," prsknu, „to vždycky říkal na matice, když na nás došlo. O bože, jak já jsem nesnášela, když to říkal."

Z druhé strany se ozve smích, který pomalu utichá.

„Sophie?" uslyším potom, aniž bych potřebovala ještě něco dalšího slyšet.

„Ano?" přesednu si, přičemž dám dobrý pozor, abych neshodila notebook.

„Tohle taky zvládneme," ujistí mě, „společně."

Kolem poledne není po zaklínači ještě ani stopy. Zřejmě onemocněl něčím jako je zimní spánek, přestože léto je v plném proudu. Zrovna, když ho chci jít zkontrolovat, se mi znovu rozezvučí telefon. Odložím notebook, chytnu telefon a schoulím se do rohu gauče.

„Manon?" zahuhlám, když přijmu.

„Sophie, všechno v pohodě?" je to první, co řekne.

„Víceméně, krom toho, že nemůžu spát, tak v pohodě," odfrknu si.

„Spala jsi na gauči?" zajímá se.

„Asi od poloviny noci, jo," přiznám, přičemž zavřu oči a hodlám jen poslouchat její hlas.