Zaklínač 2020

8 - Hořko-sladké překvapení

„Aha!" s jiskrami v očích triumfálně položím poslední kartu na stůl a zabodnu se pohledem do Geralta.

„Déšť?" řekne nejprve váhavě, potom se zamračí. „Opravdu? Počasí?"

„Jo, počasí, takže tvůj obléhací voj je naprosto v háji," uculím se, „sečteno podtrženo, vyhrávám sice asi jen o pět bodů, ale ty jsi prohrál."

„Kruci," rozmrzele odhodí na stůl poslední kartu, která mu zůstala v ruce a odfrkne si.

Ta karta je pálení. Šikovná věcička, jen nesmíte zapomenout, že s ní můžete ublížit i sami sobě a vzhledem k tomu, že právě on má na straně kartu s nejvyšším číslem, tak je mu prostě k ničemu.

„Tedy, tedy," povzdychnu si, „to vypadá, že půjdu zavolat Charliemu."

„Užíváš si to?" zadívá se na mě a mě poleje nepatrný ruměnec.

„Vcelku," nakrčím rameny.

„Seš zlá, víš?" zatváří se jako malé uražené dítě.

Neříkám, že se mě to nedotkne, ale prostě: „Nejsem, taková byla sázka, taková byla hra. Souhlasil jsi."

„V kartách nikdy nevíš," namítne, „je to o tom, jaké máš štěstí."

„No, tak já ho prostě dneska měla," zvednu se a zamířím nalézt svůj mobilní telefon.

O pár hodin později...

Teprve, když dorazím na místo, tak mi dojde, jak moc mi rodina chyběla od té doby, co se jen tak flákám v bytě. Jsou tu snad všichni – máma, táta, tetička Paula, strejda Roger, babičky Rózy, ano obě se jmenují stejně – a dědeček Peter. Druhý dědeček odešel asi před třemi lety a já si na to stále nemůžu zvyknout. Hlavou mi bleskne, co by mi asi tak dal k třiadvacátým narozeninám. To už mě ale kolem pasu drží malá Vendy, moje sestřenice, které je sotva šest. Věší se na mě klíště, volá na celý dům, jak moc jsem jí chyběla a jak moc mi to sluší.

Ještě aby ne. Vyparádila jsem se na to jako na nejlepší rande v životě – meruňkové šaty s mašlí v pase, odkud se sukně trochu rozšiřuje a zpod té vrchní dole vykukuje síťová spodnička. Jsou mi nad kolena, mají širší ramínka a já je prostě miluju.

„Sophie," uslyším mámu a teprve v ten moment se ode mě malá Vendy odtrhne.

„Mami," padnu jí do náruče, přitulím se, „to je úžasný. Děkuju moc."

„Já bych měla poděkovat Manon. No nekoukej tak, moc dobře vím, že je to z větší části její zásluha, že tu jsi," pohladí mě po vlasech a mile se usměje, „a proto, říkala, že s sebou nejspíš někoho přivedeš. Nechtěla mi říct koho, v tomhle jste vy dvě opravdu stejné, mámě zatajovat takové věci jako je kupříkladu nový přítel."

„Mami," odtáhnu se na délku paží a zadívám se jí do očí, „nikoho nemám."

„Vskutku? Tak proč s tím dělala takové okolky?"

„Protože je pošahaná," protočím oči.

„Nemluv o ní tak," pokárá mě na oko a já se zazubím.

„Je nás tu hodně, nečekala jsem všechny na jednom místě," rozhlédnu se.

„Jsou to přeci tvoje narozeniny. Víš, že narozeniny se u nás neslaví nijak jinak než velkou oslavou. A tak, počítala jsem alespoň s tím, že přivedeš Charlieho," nejistě si mě prohlédne.