Zaklínač 2020

2 - Nepatří sem

„Kde to vůbec jsem?" zeptá se, když odkládám telefon potom, co jsem asi deset minut přemlouvala ségru, aby vůbec přijela a obětovala tak svou volnou hodinu.

„A ty seš? Tvé jméno do teď neznám," následuje další dotaz a další, „proč jsem vůbec tady? Musíš to vědět ty, když to nevím já."

Aha, už se rozkoukal...

„Poslyš, zaklínači," začnu trochu zdráhavě.

Udělá ke mně několik kroků: „Mluv, dívko."

„Dívko," zasměju se, „hele, jsem Sophie, ano?"

„Sophie?" svraští obočí a uchechtne se. „Co je to za jméno?"

„Co je to za jméno, Geralt?" ušklíbnu se.

Překvapeně zamrká a napřímí se. Na chvíli mezi námi zavládne ticho a já nevím, co říct. Jsem z jeho přítomnosti stále trochu nejistá. Mám pocit, že bych mohla natáhnout ruku, a když bych se ho chtěla dotknout, rozplynul by se v dým.

„Neodpověděla jsi mi na otázku," připomene se.

„Na jakou," povzdychnu si.

„Kde, to, jsem?" zdůrazní každé slovo a mám dojem, že se tam přimotá i nějaké to podrážděné syknutí.

„V mém bytě," zamumlám.

„Ty víš, jak to myslím," vyjede na mě, „zřejmě jsem v jiné době, protože nic z toho, co je okolo mne, mi není povědomé. Všechno tady je cizí. Nic nepoznávám, na nic si ani nepamatuji. A nejsem tak hloupý, jak si myslíš, takže..."

Trhne to se mnou. Zbytek věty nějak nevnímám, jsem zklamaná z toho, co si o mně myslí. Hrudník se mi úzkostně stáhne.

„Nemyslím si, že jsi hloupý," vzhlédnu na něj.

Zarazí se, jen na chvilinku, poté využije situace: „Fajn, takže si určitě uvědomuješ, že jsem samostatný."

„Samostatný," pokývnu hlavou, „jistě, ale ve světě, který znáš. Tohle je jiná doba, správně jsi to řekl. Tady? Že ti nic není povědomé? No, tak tos ještě nebyl venku. Jestli vyjdeš na ulici, nejenom, že na tebe všichni budou čumět jako na totálního magora, protože seš ve zbroji, ale nejspíš tě něco i žvejkne, protože ani nevíš, co to jsou semafory."

„Sema..." ani to není schopný dopovědět.

„Semafory," zopakuju, „tam venku je to úplně jiný, než jaký si myslíš, že to tam je."

„Tak mě tam vezmi ty, proveď mě."

„Ne," zamítnu, „promiň, ale na tohle..."

„Proč? V čem je problém?" začíná být otravný. „Prostě mi to venku jenom ukaž a..."

„Ne!" rozkřiknu se, ale hlas mi hned klesne do šepotu. „Ne, ne, to nejde. Vždyť ani furt nemůžu věřit, že... Že tady vážně seš, že existuješ."

Ve vteřině je těsně u mě a pevně mě drží za zápěstí. Zajíknu se, couvnu, ale on nepouští.

„Vezmi mě ven," zamručí, když se mu snažím vycuknout.

„Ne," potřesu hlavou, „pust mě."

„Vezmi, nebo půjdu sám."

„Nepůjdeš."

Jako kdyby moje snaha byla málo, najednou ve dveřích zachrastí klíče. Geralt zpozorní, přidrží si mě u sebe, ale zároveň pátrá očima.