Zaklínač 2020

6 - Má to svoje kouzlo

Nohy se mi pletou, bloudíme ulicemi nočního města. Podaří se nám navázat plynulý rozhovor a ač mě to překvapuje, baví mě. Aniž bych si toho byla vědoma, vedu ho na místo, které prostě miluji.

Do toho všeho se mi rozezvoní telefon.

„Hm?" zvednu a hodím očkem na Geralta.

„Ségra, ježiši, kde seš?" uslyším Manon. „Jak to, že nejseš doma? Hledám tě tu. Seš v pohodě?"

„V pohodě?" odtuším. „Jo, jo, jasně, jsem v pohodě."

„Ty seš..."

„Nejsem!"

„Do háje, kde jsi? Kde je on?"

„Nešil!"

Tváře se mi nadmou v náporu potlačovaného smíchu. To už se přede mě ale přimotá Geralt a natáhne ruku po telefonu. Nedůvěřivě pozdvihnu obočí a on nakloní hlavu k rameni.

„Nepusť ho," pípnu.

„Kdo nemá co pouštět?" ozve se ségra, ale to už nemám telefon v ruce já.

„Ahoj," začne nejistě, „můžu tě ujistit, že Sophie je v naprostém pořádku. Udělala mi úžasnou prohlídku města a teď míříme domů, nemusíš se bát, postarám se o ní."

Neslyším její odpověď, ale jemu se mihne v obličeji takový úsměv, že nevydržím smích potlačovat.

„Škoda, že přes telefon nejde použít Axie," zasměju se, když si od něj beru telefon zpátky, hovor ukončený.

„Co s ní furt máš?" přimhouří pátravě oči. „Není to nic pěkného, víš? Je to vlastně docela nepříjemný a normálním lidem z toho pak bývá pěkně nevolno."

„Normálním lidem, hm?"

„Normálním lidem, co neprošli mutací."

„Proč to neustále tak rozlišuješ?"

„Protože to tak je, jsem jiný."

„Jiný? Možná... Možná pro někoho."

„Jak to myslíš? Pro někoho?"

„Já jsem prostě venku s... Někým úplně normálním."

Zazubí se, pohodí hlavou a trochu ji pozdvihne.

„Jdi ty," vyprsknu smíchy.

„Hele, asi bys měla domů, nevíš, co mluvíš."

„Jo, domů," pokývám hlavou, „ale nejdřív tě někam vezmu, pojď, už nejsme daleko."

Je to park, překrásně osvícený s velkou fontánou uprostřed, která problikává žlutou a růžovou barvou. Kráčíme směrem té kašny, mlčky, dokud nepromluví on.

„Nerad bych ti byl něco dlužen," začne, „tam za to pití..."

„Chceš mi zaplatit svou půlku?" směju se. „A v čem? Ve zlatých, v orénech...?"

„Nevím, v čem platíte? V čem bys..." drmolí.

„Koruny," mrknu po něm.

„Koruny? No jistě, že mě to nenapadlo hned, jasně to nějak..."

„Prosím tě, nech toho. Tohle nejsou ty koruny, které znáš. A nemáme jen ty, máme plno dalších měn, ty už nebudeš znát vůbec."

„Zvláštní, takové odlišnosti, hm."