Zaklínač 2020

11 - Nesnáším portály

Najít místo nebylo nic jednoduchého. Nakonec jsme se rozhodly, že dobře poslouží sklep naší bytovky. Nikdo ho nikdy k ničemu nevyužívá a klíče jsou volně přístupné hned vedle dveří.

Přestože jsem protestovala, dorazí i Charlie. Nechci, aby tu byl, ale on neposlouchá. Manon dorazí jako poslední a všichni společně se odebereme do sklepení. K místnosti, která není nijak extra velká, vede delší úzká chodba. Je tam chladno a do nosu při vstupu uhodí zvláštní pach, typický pro prostory pod zemí. Stejně tak skoro každým krokem narážím na pavučinu. Když se jedné extra velké, s chomáčky čehosi, pokouším vyhnout, narazím zády do Geralta. Hlasitě vyjeknu, ale to už mě drží za ramena ve snaze mě uklidnit.

„Promiň," zadrmolím, rychle se mu vysmeknu a jdu dál.

Osvětlení není nic moc, co si budeme povídat. Nakonec se přeci jen do místnosti dostaneme. Ze stropu se houpe na tenkém černém kabelu jasná žlutá žárovka a mně se sevře žaludek.

Ne, vůbec to není děsivý. Nemysli na to.

Jakmile dorazí i Manon, podá Charliemu bílou křídu a požádá ho, aby doprostřed cosi nakreslil. Neslyším zřetelně co a představa, že na zem kreslíme něco podobného pentagramu mi nedělá dobře. Už vůbec ne to, že to má kreslit Charlie, jeho do toho zatahovat vážně nechci.

„Ségra, šílíš?" pootočím se na ni.

„K rituálu patří kreslení křídou," namítne a pak potřese hlavou, „ježíš, nejanči. Na zem se mají nakreslit obrazce něčeho, s čím je postava spojená, na to se pak umístí svíčky."

Při těch slovech vytáhne z batohu, který má s sebou a v němž byly i křídy, pět matně černých širokých svící.

„Nejsou krásný?" podívá se na mě.

„Přestaneš si z toho dělat srandu?" počastuju ji vyčítavým pohledem a jdu zkontrolovat Charlieho.

„Že mě to nenapadlo dřív," zamumlám, když spatřím, co vytváří křídou.

Není to nic jiného než pět zaklínačských znamení – Aard, Igni, Axii, Yrden a Quen. Musím uznat, že to jsou vcelku umělecká díla.

„Kolikrát už jsi je kreslil, hm?" zeptám se, když se po mě Charlie ohlédne.

„Dost krát na to, abych je znal dobře zpaměti," odpoví, přičemž se lehce ušklíbne.

„Snad si nemyslíš, že bych sem šla nepojištěná?" ozve se Manon.

Uculím se, ale rty se mi stáhnou zpátky do linky, když mi její slova plně dojdou.

„Vy jste byli domluvení!" střelím pohledem po každém z nich.

„No jasně, že byli," Manon začne rozestavovat svíčky.

„Proč jsi mi nic neřekla? Víš moc dobře, že jsem Charlieho do toho nechtěla tahat. Víš, moc dobře, že..."

„Vím moc dobře, že takhle jančíš, proto jsem ti o tom neřekla. Potřebovala jsem ho k tomu, tak jsem se prostě zeptala rovnou jeho."

Založím si ruce na prsou, probodnu ji pohledem, ale vím, že je to marné. Je marné se na ni zlobit nebo ji něco vyčítat, už je na to všechno pozdě. Skloním hlavu a když znovu vzhlédnu, pohledem se zastavím u Geralta. Prohlíží si znamení na zemi, vypadá to, že ho Charlieho práce vcelku fascinuje. Pousměju se a přesně v tom momentě se naše pohledy setkají.

„Co je s tebou?" slyším ségru. „Všechno v pohodě? Doufám, že si to nehodláš rozmyslet."

„Proč bych měla?" zaujme mě.