Zaklínač 2020

4 - Klepna, trpaslík a Alchymista

Vyběhnu na ulici, přičemž pomalu srážím lidi k zemi jako nějaký buldozer. Nadávky mi nějak unikají, přestože se jich na moji hlavu snese docela dost. To jediné, co mě ale zajímá, je, kam se poděl Geralt. Poplašeně se rozhlížím, pátrám po bělavých vlasech, či po někom, kdo se alespoň pro mě liší od ostatních.

Zatímco tam tak stojím jako hromádka neštěstí, dorazí ke mně Charlie. Znovu mě čapne za rameno a natočí si mě k sobě čelem.

„Zbrzdi trochu," vydechne.

„Musím ho najít," zadrmolím už po několikáté, „musím ho... Kam by tak šel? Musíme se rozdělit!"

„Rozdělit?" překvapí ho.

„Ty půjdeš doleva, já doprava. Obejdeme blok," instruuju ho, „sejdeme se zase tady. Dívej se všude, všude, ano? Já nevím, do obchodů s oblečením, do knihkupectví, do barů, do restaurací..."

„Sophie," vezme mě i za druhé rameno a zadívá se mi do očí, „dýchej."

„Já nemůžu," potřesu hlavou, „nemůžu, nemůžu..."

Jeho stisk zesílí, probodává mě pohledem a já už mu nedokážu odolávat. Vpiju se do jeho očí pohledem, ztěžka polknu a začínám znovu normálně dýchat.

„Jdu doprava," šeptnu, „ty doleva. Sejdeme se zase tady."

„Kdyby něco, volej," vše mi odkývne.

Minu několik výloh a do každé nahlížím jako do svaté pokladničky. Přistihnu se, že zírám do obchodu se sportovním oblečením, prostě jenom zírám, ani nepátrám pohledem, jen čučím skrz sklo. Když prozřu a několikrát rychle zamrkám, zjistím, že se na mě dívá nějaký kluk, co v tom krámu obsluhuje. Zrudnu a o krok couvnu. On se zazubí a vyjde ven, kde já stále stojím, ani jsem se nehnula.

„Můžu vám nějak pomoci?" zeptá se. „Vypadáte ztracená."

„Kéž bych to byla já, kdo se ztratil," povzdychnu si.

„Někoho hledáte?" chytí se.

„Ano, on," nevím, jak začít, tak to ze sebe prostě vychrlím všechno, „je vysoký, svalnatý, s bělavými vlasy a divným kukučem. Takový podivím, na první pohled jako z jiné dimenze."

Po těch slovech se na kluka podívám a dodám: „Neviděl jste ho?"

„Měl vlasy podobné těm vašim, že?" zajímá se, přičemž mu koutky rtů cukají v pobavení.

„Jo," pokývám horlivě hlavou, „takže viděl?"

„Ano," nakrčí rameny, „ale už to pár minut je, vcelku si to rázoval. Zdálo se, že přesně věděl, kam míří."

„To on určitě," nervózně se zasměju, ale pak se na kluka mile pousměju, „díky."

Už jen nezírám do výloh, už se i všemožně rozhlížím po okolí. Pátrám pohledem, hledám, hledám, ale všechno jako by nikam nevedlo. Jako by zmizel, naprosto beze stopy, až na toho kluka teda. Několikrát se ještě pozastavím, jestli ho někdo neviděl, ale bezvýsledně.

Nohy mě nesou samy, hlava ví, kam chci a tak se znovu ocitám na místě, kde jsme se s Charliem rozloučili. On tu ale ještě není. Skousnu si spodní ret a ze zadní kapsy kalhot vytáhnu telefon. Žádná zpráva, ani nepřijatý hovor, nic. Povzdychnu si, vcelku zoufale. Nevím, jestli ho Charlie opravdu nenašel, nebo mi prostě jenom nedal vědět.