Zaklínač 2020

7 - Jak jako je sobota?!

V hlavě se mi honí tolik myšlenek a představ, že ztrácím ponětí o tom, co je realita a co jenom snění. Sotva dýchám, oči přivřené, chci se natáhnout dopředu, ale cosi vevnitř mi říká, ať počkám. Tak čekám... A čekám...

Po chvilce, která se mi zdá jako naprostá věčnost ucítím jeho dech na svých rtech. Koutky mi cuknou, ruce se pozdvihnou vzhůru a prsty sevřu jeho ramena. Oči zavřu úplně. Chvěju se, srdce jako by vynechává údery a všechno ve mně očekává jednu jedinou věc.

Když konečně pocítím dotyk, strnu. Trvá to jen vteřinku, déle ne. Lehce se otře horním rtem o ten můj a pak už je mezi námi zase nevyplnitelná mezera.

Stisknu rty k sobě, donutím se otevřít oči a pohlédnout na něj. Dívá se na mě zčásti omluvně, zčásti tak jako by se nic nestalo. Protože ono se vážně nestalo. Pokývám hlavou, promnu rty, jen abych si připomněla ten zvláštní pocit, když...

Bez dalšího slova mu věnuju jeden delší pohled. Stačí k tomu, abychom si porozuměli. Mlčky se dostanu zpátky na cestičku parku a vykročím tou nejkratší ke svému bytu.

Další den ráno...

Probudím se se strašným bolehlavem, ale to nějak není to nejhorší, co mě trápí. Hlavou se mi honí tolik věcí, že úplně nevím, co z nich je pravda a co naopak jen výmysl mojí praštěné fantazie.

Zrovna, když se hodlám ještě usnou, aniž bych se zajímala o to, kolik je hodin, přetočím se na bok a strnu.

Tak počkat, tohle jsem v hlavě neměla určitě...

Leží vedle mě, přes sebe přehozenou deku. Podle všeho ze sebe shodil kostkovanou košili. Po zádech mi přejede mráz, polknu. Napadá mě plno otázek, ale na žádnou nenacházím odpověď.

Zírám na něj asi moc intenzivně, jelikož se zavrtí a zamžourá na mě. Nemůžu si pomoct, ale v ten moment prostě vypadá naprosto kouzelně.

„Dobré ráno," zamručí a zavrtí se.

„Dobré," pípnu, cítím, jak rudnu.

„Jak se cítíš?" zeptá se a upře na mě kočičí oči.

Tváře mě pálí, celá hořím: „Já... Bolí mě hlava a..."

Přetočím se na záda, promnu si obličej. Snažím se zachovat klid. Musí to mít nějaké racionální vysvětlení, proč jsme spolu my dva v posteli.

„O čem přemýšlíš?" nemůžu přeslechnout to pobavení z jeho hlasu.

„Ty víš, o čem přemýšlím," zahuhlám.

„Povídej."

„Jak jsme se sem dostali?"

„Myslíš domů? Došli jsme sem. Přišla jsi po svých, jestli ti jde o tohle."

„Nemyslím domů," pod dlaněmi protočím oči, „myslím sem, do postele. My dva, spolu."

Na chvilku nastane ticho a já mám dojem, že ho snad uškrtím.

„Nedostali jsme se sem společně," pronese po chvíli.

„Ne?" vytvořím si mezi prsty škvíry a zamžourám na strop.

„Ne, přišel jsem za tebou, měla jsi neklidné spaní," vysvětlí a já tam hodnou chvíli prostě jen ležím a přemýšlím o tom, co právě řekl.

„Přišel jsi mě ukonejšit?" pohlédnu na něj skrz prsty.

Koutky rtů se mu protáhnou do úšklebku.