Zaklínač 2020

9 - Rozporuplná

Všechno se ve mně vzepře. Na jednu stranu mu nevěřím, ne potom, co udělal Charliemu. Na tu druhou jsem až moc zvědavá na to, abych mu řekla ne. Co víc, překvapuje mě, že vůbec nějaký dárek má.

„Proč bych to od tebe měla chtít?" zajímám se, stále si udržuju odstup.

„Protože máš narozeniny a já jsem ten dárek koupil speciálně pro tebe," ušklíbne se, „uznávám, pomáhal mi Charlie, ale..."

„O něm ani nemluv!" zasyčím. „Furt nechápu, jak jsi vůbec mohl..."

„A co jsem měl dělat?" pozdvihne hlavu.

„Normálně ho požádat?" pohodím rukama. „On by ti jistě vyhověl. Řekni, zeptal ses ho vůbec?"

„Chtěl jsem..."

Zatnu čelisti, nemám daleko k opravdovému výbuchu, který by slyšeli snad i na druhé straně ulice. Probodnu ho pohledem, potřesu hlavou, zhluboka se nadechnu.

„Hned zítra jedu do města. Dám cokoli za to, abych zjistila, jak tě dostat zpátky," syknu, „ségra měla pravdu, je to peklo."

Rázně vykročím, hodlám kolem něj projít, přičemž nezapomenu udržet bezpečnou vzdálenost. Jenže on ke mně znenadání rychle přiskočí, chytne mne za předloktí, přitáhne si mě k sobě a krátce políbí. Umlčí mě tím. Dobrých pár vteřin potom, co se ode mě odtáhne, tam stojím jako socha a moje tělo se vzpamatovává z toho, co se právě stalo. Potom mi to dojde v plné parádě. Ruka se mi automaticky zdvihne, napřáhnu se. Jsem unavená z toho všeho, což vede k mé připravenosti ho praštit, pořádně praštit.

Jenže než k tomu dojde, nacpe přede mě velké bílé plyšové cosi. Ruka se mi zadrhne v náznaku pohybu, doširoka rozevřu oči a zírám na zvíře tisknuté před můj obličej. Je to snad ta nejpovedenější plyšová verze jednorožce, jakou jsem kdy viděla. Definovala bych ho vyřčením přídavného jména roztomilý, hned v několika jazycích.

Roztomilý. Cute. Kawai. Süss.

Je celý bílý, jen hřívu a ocas má do modra. Polknu, volnou rukou, kterou jsem do teď měla podél těla, ho uchopím a stále na něj zírám. Na Geralta se přitom ani nepodívám, nemůžu. Kdybych to udělala, skončilo by to úplně jinak, než jak bych chtěla.

Přestože jsem se do té hračky naprosto zamilovala, obnovím nápřah a jen se modlím ať trefím přesně. Trefím. Moje dlaň dopadne na jeho tvář a k uším mi dolehne syknutí. Vteřinu na to, už jsem u dveří, přičemž svírám jednorožce v náruči. Pootočím se po zaklínači. Drží se za tvář a dívá se na mě nic neříkajícím pohledem.

Ne! Nelituj toho! Rozhodně toho nelituj!

Co nejrychleji vypadnu z pokoje, prásknu přitom dveřmi a snažím se potlačit slzy.

O pár minut později...

„Charlie?" nakouknu do obýváku, přičemž plyšové zvíře lehce schovám za záda.

„Hm?" nazdvihne se.

Do teď ležel na sedačce, obličej schovaný pod polštářem. Pomalu k němu dojdu, přitáhnu si malou lenošku a sednu si na ni.

„Jak je ti?" zeptám se, přičemž si jednorožce položím do klína.

„Mizerně?" odtuší a kysele se ušklíbne. „Strašně mi třeští hlava a..."

Pozastaví se, když spatří to přeroztomilé zvíře. Sáhne po něm, zvedne si ho nad hlavu a nějakou dobu si ho prohlíží.

„To mi něco připomíná," obličejem mu bleskne bolest předtím, než mi hračku vrátí, „je mi to povědomé, jen nevím jak."