Member of the wofl pack

2. KAPITOLA

Paris nevěděla o předvčerejším rozhovoru jejích rodičů a tak nebyla tak nervózní, ale já ho slyšel, takže jsem měl nervy úplně nadranc.
"Tak pojď Bailey, natřeme jim to." Povzbudila mě Paris.
Už nás vyzvali do startovacího stanu a my odstartovali. Snažil jsem se běžet jak o život a v podstatě jsem o něj běžel. Běžel jsem o život, který teď mám.
Bohužel vyhlášení prozradilo, že jsem byl pátý. Právě jsem prohrál svůj život, ten život, který sice nebyl ideální, ale měl jsem ho rád, protože v něm byla Paris.
Když jsme přijeli domů, zdálo se jakoby se nic nestalo. Ale ve vzduchu byl cítit hnilobný pach zrady. Tušil jsem že příjde od otce a tušil jsem, že s tím nic nenadělám. Tak jsem si šel lehnout do kůlny. Nemohl jsem spát, jenom jsem tak pospával.
Asi o půlnoci mě vzbudilo otevření terasových dveří. Koukl jsem se otvorem v kůlně, kdo to je a jasně rozpoznal siluetu otce. Bylo mi jasné, že tohle už nezachráním. Když ke mně přišel bodl mi injekci. Rychle jsem usnul a nic víc už si nepamatuju.