Member of the wofl pack

6. KAPITOLA

Po tom, co jsem dal zbohem svojí Paris, jsem se rozhodl, že budu žít v divočině. Samozřejmě, že tu byla i ta možnost, že si pokusím sehnat nového majitele, ale to bych Paris neudělal. Buď budu její pes a nebo ničí.
Až teď jsem si teprve uvědomil, jaký mám hlad. Musel jsem si něco ulovit.
Řekl jsem si, že asi nejlepší by to bylo na louce nebo na polomýtině, když najednou přede mnou zaběhl do křoví zajíc. Měl jsem štěstí, ten zajíc si mě nevšiml. Teď už jenom stačilo se neslyšně připlížit a využít momentu překvapení.
Nikdy předtím jsem sice nelovil, ale instinkt mi radil abych se přikrčil. Rozhodl jsem se, že ho budu poslouchat. Tak jsem se přikrčil a plížil se k tomu zajíci. Nechci se nějak chvástat, ale myslím, že mi to plížení jde. Už jsem se krčil asi centimetr před křovím a naslouchal abych věděl, kde přesně je. Srdce mi bušilo jako o závod a já jsem vskočil do toho křoví. Ucítil jsem šokovaného zajíce po tlapami a zakousl se do něj. Snažil se ještě cukat, ale neměl šanci, mé čelisti se posouvali ke krku a zajíc už to vzdal. Já ulovil svého prvního zajíce.
Zajíc mě nasytil asi tak na tři dny. Takže jsem měl dost času na sehnání mého domova. Musí to být někde, kde nebude nouze o vodu a potravu, kde bude kam se schovat a hlavně někde, kde bude bezpečno.